Zvuk filmu je vlastně podvod. I obyčejné dveře skládáme ze sedmi různých zvuků, říká sound designér Pavel Rejholec

Jaká byla práce v porotě?

Bylo to velmi zajímavé, protože porota měla zajímavé interkontinentální složení. Bylo nás pět. Byla tam režisérka z Malajsie, scenárista z Norska, producentka z Francie a americký novinář. Každý jsme měli jiné kulturní zázemí a jiné kulturní kořeny, takže debaty probíhaly velmi zajímavým způsobem. Úhly pohledu se pochopitelně lišily. Nicméně jsme se nijak zvlášť nehádali a na vítězi snímku jsme se absolutně shodli.

Čtěte také

Karlovarské filmové předpremiéry Pavla Sladkého

Chviličku jsme sice debatovali o tom, jestli vítězem bude vítězný film, nebo jestli pořadí prvních dvou snímků prohodíme. Nakonec to ale byla jen lehká debata a na vítězi jsme se shodli.

Předpokládám, že po takové zkušenosti se spoustou snímků se někdy jen obtížně díváte na film jako divák. Pořád si zřejmě všímáte zvuku a možná vás to vyvádí z konceptu...

Je to pravda. Samozřejmě se mi to děje. Mám ale zkušenost, že když je film skvělý, vtáhne mě a zvuku si vůbec nevšímám. Ve chvíli, kdy tam něco není úplně v pořádku, začnu si toho všímat a z filmu vypadávám.

Jak se dokážete na filmy dívat jako porotce? To musí být zase jiný pohled...

Nejsem žádný zkušený porotce. Vlastně to byl první velký zážitek tohoto typu. Snažil jsem se na to koukat čistě jako divák. Dokonce jsme se s porotou dohodli, že k tomu budeme přistupovat tak, že si o filmech budeme zjišťovat co nejméně, abychom skutečně přišli do kina jako diváci, pustili si film a postupně zjišťovali, na co se vlastně díváme.

Musím říct, že tenhle přístup byl velmi zajímavý. Koukáme na film, po deseti minutách si řekne: Aha, tak to je takové, a pak najednou přijde zlom, film se změní a my jsme najednou překvapení, co se před námi odehrává. Vždycky to bylo příjemné překvapení, když to nešlo vyšlapanou cestičkou.

Čtěte také

Dobrý zvuk ve filmu musí dokázat vzbudit emoce, myslí si zvukař s Českým lvem za Vlny Viktor Ekrt

Proč už se neříká zvukař, ale sound designér?

Jeto složitější. Pořád ještě se říká mistr zvuku. Jenže co je mistr zvuku? Je strašně široký pojem. Speciálně u filmu, na kterém pracuje patnáct dvacet lidí, kdy každý má na starost část práce, se nedá říct mistr zvuku. Popis profesí je daleko detailnější.

Označení sound designér se poprvé začalo používat u filmu Apokalypsa, což byl přelomový film, kdy zvuk najednou začal mít jinou roli než jenom technickou a začal přinášet i emocionální posun filmu. A jde, řekněme, o člověka, který přináší do filmu něco víc než jen to, že je rozumět dialogu.

Jak prostorový je dnes zvuk? Nekonečně?

Záleží na tom, jak se na to díváme. Současný nejvyšší systém Dolby Atmos je skutečně prostorový. Reproduktory, které jsou nezávislé, jsou všude kolem včetně stropu. Kvalita a dynamika systému je skutečně velká. Moc rád v tom filmy dělám.

Ale není to revoluční systém. Je evoluční. Vícekanálové systémy máme už od konce 80. let, kvalita se ale neustále zvyšuje. Dolby Atmos je skutečně schopno vás pohltit. Na druhé straně ale můžou vznikat problémy. Když to zneužijete, může se stát, že vás to od filmu odtrhne. Pořád musíte sloužit a mít na paměti, že děláte zvuk k filmu, ne zvuk a film.

Nahrávají se ještě reálné zvuky třeba pomocí šroubu a pilníku, nebo je to dnes všechno už v nějakých knihovnách?

Ne, ne, pořád se používá nahrávání reálných zvuků. Způsobů získávání je ale několik. Základní jsou takzvané brunclíky – posynchronní ruchy, kdy se film vyčistí, aby zůstaly jen dialogy a ruchaři pak dodělávají zvuky podle toho, co je ve scéně.

Je to velmi zajímavá disciplína, která vyžaduje opravdové profíky. Není to vůbec náhodné. Zvuky se synchronně nahrávají s obrazem podle toho, co třeba mají lidé na nohou, po jakém povrchu chodí nebo co si nalévají do skleničky.

Čtěte také

V Zátopkovi jsme byli maximálně pravdiví, přesto se dá na film koukat, říká režisér Ondříček

Když jste točili film Zátopek, jak jste dělali, aby bylo slyšet, že běží maratonští běžci v botách, které nejsou současné?

My jsme se si samozřejmě celou řadu dobových bot sehnali. Měli jsme tam staré botasky a různé další boty. Současně jsme řešili i povrchy, po čem oni běhali. Navíc Zátopek byl specialista v tom, že běhal v kanadách a holinkách. Snažili jsme se proto o maximální věrnost.

Věrnost je ale vždycky v uvozovkách, protože vždycky je to film, který je trošku posunutý. Takže já věrnost říkám tomu, co divák přijme, že to tak je. Vždycky je to ale posunuté od reality. Třeba i obyčejný zvuk dveří. Nemůžete použít zvuk dveří, který jste nahrál, to by nefungovalo. Bylo by to málo. I zvuk dveří skládáme z pěti šesti zvuků najednou.

To je strašná piplačka.

Je to piplačka. Než vznikne zvuk k filmu, trvá to i tři měsíce. Zvuk filmu je vlastně podvod, protože všechno je to dodělávané. Dneska osmdesát procent toho, co máte v dobrém filmu, je dodávané ex post v postprodukci.

Proč Pavel Rejholec přešel od filmové hudby k práci se zvukem? Trénuje nějak svůj sluch? A slyšel někdy absolutní ticho? Poslechněte si celý rozhovor.