Zůstali sami. Pět tisíc studentů protestovalo v únoru 1948 proti komunistickému puči
Pochod vysokoškoláků k Pražskému hradu byl před sedmdesáti lety jediným veřejným protestem proti komunistickému puči. Asi pět tisíc studentů a jejich učitelů chtělo podpořit prezidenta Edvarda Beneše, který byl pro ně poslední baštou demokracie. Proti demonstrantům tehdy zasáhly bezpečnostní síly a pochod rozehnaly.
„Chtěli jsme pana prezidenta ujistit, že za ním stojíme. Byli jsme naštvaní, při pochodu jsme mlčeli. Už tenkrát jsem si myslel, že je to prohraná záležitost,“ vzpomíná Vladimír Adámek, tehdy student ČVUT.
Za komunisty stála v roce 1948 nezanedbatelná část obyvatel. Moci v zemi se tak chopili klidnou, nenásilnou cestou, která ale rozhodně neodpovídala zákonům.
„Akční výbory Národní fronty přebíraly moc už před 25. únorem, Lidové milice až do roku 1989 neměly žádnou oporu v zákonech. Někteří poslanci národních socialistů byli zatýkáni navzdory své imunitě. Rozhodně to nebylo ústavní řešení konfliktu,“ říká historik Oldřich Tůma z Ústavu soudobých dějin.
Edvard Beneš, symbol demokracie
Mohutnou protikomunistickou demonstrací se v létě 1948 stal všesokolský slet. „Šli jsme průvodem, já byla v čele s náčelníkem a starostou. Když jsme šli kolem hlavní tribuny, starosta nedal pokyn Vpravo hleď, dívali jsme se dopředu,“ vzpomínala pro archiv Paměti národa Ludmila Chytilová.
Sokolové na sletu provolávali slávu Edvardu Benešovi, který se stal symbolem svobody a demokracie. Jeho pohřeb na začátku září se změnil v další demonstraci proti totalitnímu režimu.
„Události kolem Benešova pohřbu komunisty dost vyděsily. Od podzimu 1948 represe posílily, zatčených, odsouzených a popravených bylo mnohem víc,“ popisuje historik. „A během následujících čtyřiceti let se represe čas od času objevovaly znovu.“
Likvidace odporu v ulicích
V roce 1967 například československé bezpečnostní síly brutálně zasáhly proti vysokoškolákům. V pražské Nerudově ulici použily obušky a slzný plyn proti studentům, kteří protestovali proti nevyhovujícím podmínkám na strahovských kolejích. Byla mezi nimi i Jaroslava Vybíralová, tehdy studentka ČVUT. „Zatlačovali dav zpátky na koleje, v Nerudovce najížděli auty do lidí,“ vzpomíná.
Totalitní režim bezohledně zlikvidoval i další projevy odporu v ulicích. Kapituloval až v listopadu 1989. „Byla tady potřeba souhra různých okolností: mezinárodních i vnitropolitických. Na konci 80. let mezinárodní podmínky vedly k relativně rychlému pádu režimu,“ vysvětluje historik Oldřich Tůma.
