Zranění tuleni míří k ošetřovatelům. A pak do moře
Největším nepřítelem tuleňů v Baltském moři jsme my, lidé. Chránění mořští savci se zaplétají do rybářských sítí, z pláží je vytěsňují turisti. Ještě před 100 lety žilo v Baltu okolo sto tisíc tuleňů, dnes zhruba pětina. Na poloostrově Hel na severu Polska proto už několik let funguje stanice Institutu oceánografie Gdaňské univerzity. Ta se jako jediná v Polsku stará o chov nových tuleňů a pečuje o ty nemocné.
Každý zraněný nebo vyčerpaný tuleň, který uvízne na polské pláži, má velkou šanci, že přežije. Musí se však dostat do nemocnice a chovné stanice na polském poloostrově Hel.
„Přijímáme všechny tuleně, kteří naši pomoc potřebují. Během roku je to vždy několik desítek kusů. Jde hlavně o tuleně nalezené na plážích,“ říká mi Michal Bala.
„Hlásí nám je a také přivážejí dobrovolníci z takzvané Modré hlídky a dostáváme informace i od běžných turistů,“ dodává zaměstnanec vědecké stanice. Na polských plážích proto stojí cedule informující turisty, jak se v případě setkání s tuleněm chovat a kam zavolat.
Vše je přirozené a bez stresu
„Důležitá informace. Pokud uvidíte tuleně na pláži, tak se k němu rozhodně nepřibližujte. Tuleň vás může totiž pokousat. Je to sice roztomilé zvíře, ale také nebezpečná šelma,“ varuje Paulina Bednarek, trenérka tuleňů, a zve mě na dopolední cvičení těchto mořských savců.
Šest dospělých tuleňů vykukuje z vody. Jeden leží v klidu na břehu a ošetřovatelka ho prohlíží.
„Díky tréninku zjistíme, jak jsou na tom naše zvířata zdravotně. Nemusíme jim dávat žádné tišící léky a během hry kontrolujeme jejich srst, zuby, ploutve a oči. Vše se děje velmi přirozeně a bez stresu,“ popisuje.
Dříve nás lidé nechápali, vzpomíná profesor
Kromě zdravotní prohlídky je součástí tréninku také zábava. Tuleni aportují různé kroužky, skáčou nad vodu. To je udržuje v dobré fyzické a především psychické kondici.
„Toto však není ani zoologická zahrada, ani cirkus. Toto je nemocnice a chovná stanice tuleňů, ale lidé se můžou na naši vědeckou práci dívat. Ročně nás navštíví až půl miliónu osob,“ říká mi ředitel a zakladatel tulení stanice profesor Edward Skóra.
„Před dvaceti lety nás lidé nechápali. Poláci nevěřili, že v Baltu žijí tuleni, ve škole se o tom neučili, v učebnicích se o tom nepsalo,“ dodává. „Dnes už všichni vědí, že máme také tuleně. Volají nám, když najdou na pláži zraněné zvíře, takže se nám podařilo je vychovat.“
Zdraví tuleni se vracejí do Baltu
Do malé ordinace právě nemotorně doskákal dvoumetrový tulení samec Fokuš. Ví, že když přetrpí rychlou lékařskou prohlídku, čeká ho porce ryb.
„V zimě, kdy mají tuleni větší chuť k jídlu, sní každý denně až deset kilo ryb, teď během léta je to méně. Zhruba tak pět šest kilo ryb, převážně tedy sleďů,“ říká mi ošetřovatelka Anna a vybízí tuleně k návratu do bazénu. Ten jako vycvičený pes okamžitě poslechne.
Jakmile se podaří zraněného nebo nemocného tuleně vrátit do formy, opustí stanici a míří zpět do Baltu. „Každý z vypuštěných tuleňů má na sobě satelitní vysílačku. Díky tomu sledujeme, kde se v Baltu pohybují,“ dodává Paulina Bednarek.
Zhruba po půl roce se signál ztratí. To když začnou tuleni línat a vysílačku shodí i se starou srstí.
