Znečištění, megalomanské projekty, vykořenění. Pařížská výstava ukazuje postsovětský prostor očima umělců

Ústí nad Labem a ukrajinské Dnipro spojuje postsovětská minulost, bohatá průmyslová tradice a také dvě řeky – Labe a Dněpr. Ty se sice nikde neprotínají, ale vytvářejí pomyslný geografický rámec pro hlavní téma nové pařížské výstavy nazvané Přesuny a proudy. Expozice totiž nabízí originální pohledy umělců z postsocialistických zemí na realitu, která je obklopuje.

„Výstava částečně vychází z příběhu mé rodiny, která žila v ukrajinském Dnipru. V roce 2022 ale začala velká ruská invaze. Ve městě už nebylo bezpečno, a tak se příbuzní i s dětmi museli odstěhovat. Osud je přivedl až na severozápad Čech, do Ústí nad Labem,“ vypráví kurátor výstavy Sasha Baydal, který žije ve Francii už zhruba 15 let.

Martin Bricejl Baraga, autor dokumentu o „dětské železnici“ v Ljublaně

Svou rodinu v Ústí nad Labem navštěvuje a město i jeho historii tím pádem velmi dobře zná: „Ve městě je vidět mnoho problémů z minulosti, které se projevují ještě dnes. Dozvěděl jsem se o odsunu Němců po druhé světové válce a velmi mě zasáhly taky osudy romských obyvatel. Zajímal jsem se rovněž o architekturu a čtvrti poblíž továrny.“

Na výstavě najdete i 3D plánek závodu Spolchemie, na jehož stranách jsou drobné nádoby s usušenými rostlinami. Česká výtvarnice a vysokoškolská pedagožka Zdena Kolečková je nasbírala přímo u areálu Spolchemie a pak je zalévala vodou z výpusti pod chemičkou.

„Pro mě to byly příklady, jak chemie v Ústí nad Labem ovlivňuje naše životy. Narodila jsem se v areálu bývalé nemocnice, která sousedila s areálem chemičky, takže jsem byla už od svého narození vystavená tomu, čemu ta třezalka nebo šípky čelí dodnes.“

Čtěte také

„Dětská železnice“

Znečištěné prostředí, velké přesuny obyvatel i obří stavební projekty – to jsou fenomény, na které ve svých dílech poukazují autoři z postsocialistických nebo postkomunistických zemí.

Slovinec Martin Bricejl Baraga natočil dokument o železnici v Ljublaně, kterou po druhé světové válce budovaly děti ve věku od 9 do 14 let:

„Ta myšlenka přišla ze Sovětského svazu. Šlo o vzdělávací prostředek pro nastupující generaci, která měla budovat novou společnost. Železnice tam ale nedávala smysl, protože koleje byly v polích. Kdyby plnila nějakou funkci, možná by se dochovala,“ poznamenává.

Provoz na této „dětské železnici“ skončil v roce 1954. V místech bývalých kolejí dnes vede cyklotrasa.

Pařížská výstava nabízí i sondy do života rodin. Pohlednice o životě v Německu a pak i v Česku psal umělec původem z Vietnamu Minh Thang Pham.

„Našim trvalo nějakou chvíli, než se v Česku ekonomicky prosadili. Měli jsme několik obchodů s oblečením, večerku, hernu s automaty. Táta se nakonec nejlépe prosadil v podnikání s vajíčky. Nakupoval ve velkém a dovážel je do vietnamských večerek. Je to možná ekonomický úspěch, který nakonec umožní zapustit kořeny i v novém místě.“

Pohlednice o životě v Německu a pak i v Česku psal umělec původem z Vietnamu Minh Thang Pham

Uměním proti válce

Společným rysem vystavených děl a umělců je také vztah k pařížskému Mezinárodnímu městu umění neboli Cité International des Arts, které ubytovává stovky umělců z celého světa.

„Jsme největší rezidenční umělecké centrum na světě. Přijímáme naráz až 300 umělců,“ potvrzuje Nataša Petrešin-Bachelezová, která sestavuje umělecký a kulturní program. „Myšlenka na vznik našeho centra přišla po druhé světové válce. Vycházela z představy, že prostřednictvím umění dokážeme lépe komunikovat a zamezit válkám.“

Výstava bude v Paříži otevřená až do 18. ledna. V průběhu příštího roku by se v obměněné podobě měla přesunout do Ústí nad Labem.

autoři: Martin Balucha , and
Spustit audio

Související