Ze saharských oáz mizí tradiční způsob života. Hliněná města a sousedské vztahy ustupují betonu a byznysu
Ulice v saharských pouštních městech vedly v chládku pod samotnými domy. Do místností ústila jen malá okénka a městské brány se zamykaly před útoky kočovníků. Některá města z nepálených cihel v saharských oázách dosud stojí. Většinou jsou opuštěná a postupně se rozpadají. Několik hliněných saharských sídel prohrává svůj boj se zubem času také v egyptské Západní poušti.
Zdravím skupinku pánů, kteří debatují na zápraží ve stínu hliněného domu.
„Lidi už všichni odešli. Nebyla tu kanalizace, dřív ani elektřina. Přitom v těch starých domech je mnohem líp než v těch betonových,“ říká mi jedenaosmdesátiletý Muhammad Awad, jeden z několika posledních obyvatel starého města Balát v egyptské oáze Dachla.
Klimatizaci nepotřebujeme
„V domech z nepálených cihel nebyla potřeba klimatizace ani větrák. V betonových domech je klimatizace nutná. Je ale jednak drahá a jednak nezdravá,“ dodává.
Muhammad má na svůj věk zdraví pevné. Jeho syn Anwar to připisuje tradičnímu bydlení, stejně jako zdravé a hlavně pravidelné stravě.
„Táta vyjde z mešity po polední modlitbě, máma mu uvaří oběd. Musí mít maso nebo kuře, ale jedině domácí. Kupovaná nikdy nejedl,“ přibližuje otcovy návyky. „Celé město jeho nekompromisní režim zná, takže si ho nikdo nedovolí pozvat na jídlo třeba ve tři odpoledne.“
Dům dýchá spolu s lidmi
Jen několik málo lidí si tu záměrně udržuje starý životní styl a Anwar je jedním z nich. Také on se odmítá ze starého hliněného domu stěhovat, přestože mnohé sousední stavby se už pomalu rozpadají.
„Dům potřebuje, aby v něm někdo dýchal. Dokonce i když člověk nic neopravuje a jen tam žije, tak dům vydrží. Jakmile ale obyvatelé odejdou, je konec,“ říká starý muž.
Stavby jako od Gaudího
Procházíme asi metr úzkými zastřešenými uličkami. Jsou to v podstatě jakési chodby, nahoře překlenuté křivými trámy z kmenů stromů a přes ně leží strop z rákosí a palmových stvolů.
Těch několik málo domů, které ještě lidé udržují, je čerstvě pomazaných ruční načervenalou maltou. Na stěnách domů jsou proto hrboly a záhyby. Vypadá to, jako by se tady inspiroval slavný architekt Gaudí.
Podle Anwara ale starý způsob života, kterým tu dřív lidé žili, už vytratilo: „Tady v těch starých uličkách byla mezi lidmi láska. Když někdo uvařil třeba okru, nabídl sousedovi a ten zase přinesl svou nakládanou zeleninu. Domy jsou nalepené jeden na druhém, byli jsme tu jako jedna rodina.“
V obklíčení
Rozhlížíme se ze střechy jednoho domu. Staré město v Balátu je ještě pořád kompaktní sídlo. Všude kolem vidíme pitoreskní skrumáž převážně prázdných domů z nepálených cihel.
Městečko má kruhový tvar o průměru asi půl kilometru. A kolem dokola za starými domy trčí do nebe nedostavěné železobetonové pilíře moderní zástavby.
„Zvlášť pěkné to bývalo večer. Střechy domů byly propojené, a tak jste mohl projít celé město po střechách. Lidé se takhle navštěvovali,“ vzpomíná starousedlík Anwar.
„Dneska když někdo peče doma maso, tak se zavře, aby to nikdo jiný neviděl,“ lamentuje nad změnou mravů.
