Závěr života může být i krásný. Lidé se přestanou stydět za emoce, říká ředitelka hospice. Na téma upozorňuje Papučový den

Co je to Papučový den?

Čtěte také

Lidé si dnes uvědomují, že péče o duši je cennější než majetek, míní katolický kněz Petráček

Papučový den je právě dnes. Většinou je to první nebo druhá říjnová středa, protože druhou říjnovou sobotu se na celém světě slaví Mezinárodní den hospiců a paliativní péče a ve středu před ní se obouváme do toho, v čem chodíme doma. Někdo chodí bos, ale většina z nás se obouvá – nějaké přezůvky, papuče, bačkory.

Před mnoha lety vznikl v Ostravě v mobilním hospici Ondrášek nápad přinést do veřejného prostoru tuto myšlenku. Vezměte si do práce, do školy, tam, kam chodíte normálně obutí, s sebou bačkory a upozorňujte tak na to, že být doma i v závěru života je dobré; být v tom, kde je nám dobře, kde můžeme být sami sebou, kde si dovolíme se zout.

Takže je to den, který má otevřít téma závěru života – závěru života v domácím prostředí, kde jsme ve své největší bezpečnosti, intimitě, s vlastní kočkou na peřině. Tam, kde je nám nejlíp. 

Mobilní hospic nepečuje jenom o nemocné, ale je velikou oporou i rodině.

Více než polovina Čechů neví, co je to mobilní hospic a jak funguje, což je průzkum pro kampaň Dožít doma. 

Je to tak. Ten údaj 51 procent je u lidí mezi 30 a 60 lety, a to je velmi zajímavé, protože toto je skupina, která nejčastěji pečuje o lidi v závěru života. Jak jste se ptal, co o konci života víme, myslím, že nás to taky děsí, protože máme strach, že na to budeme sami. A s mobilním hospicem na to sami být nemusíme. Mobilní hospic totiž nepečuje jenom o nemocné, ale je velikou oporou i rodině.

Jedna věc je, aby měli jejich těžce nemocní blízcí dobře řešené symptomy – bolest, dušnost a další věci, které můžou člověka v závěru života trápit. Ale druhá věc je, aby to zvládli pečující, aby měli podporu, aby se měli kam dovolat.

Čtěte také

Paliativní péče? Snažíme se o systémovou změnu. Cibulka má být místo, kde rodiny načerpají sílu, říkají manželé Vlčkovi

Takže mobilní hospice mají pohotovostní sestry, které jsou 24/7 na telefonu. Kdykoliv ve dne v noci se dovoláte. Mají dobrovolníky, kteří jsou schopní s rodinou třeba být i v noci nebo zastoupit pečující, když si potřebuje vyřešit nějaké vlastní záležitosti. Jsou navázány na další sociální služby, které mohou pomoci třeba s péčí o tělo, s hygienou a podobně. Takže lidé na to opravdu nemusí být sami a je důležité, aby se o tom mluvilo.

Mobilních hospiců máme v tuto chvíli v České republice asi 60, ale víme, že by jich bylo potřeba minimálně 80, možná 90, aby byla pokryta celá republika a byla dobrá dostupnost ve velkých městech. Když se lidí ptáme, kde by si přáli zemřít, tak 80 procent, čtyři z pěti, si přejí zemřít doma, ale jenom dvěma se to v tuto chvíli podaří. A to ještě u mnohých je to náhlé úmrtí doma. Ale tam, kde je předpoklad, že se člověk bude v brzké době blížit k závěru svého života, se k němu velmi často ta informace prostě nedostane.

Podpora 24 hodin denně

Získáváte zpětnou vazbu jenom prostřednictvím průzkumů, nebo vám lidé posílají taky děkovné e-maily nebo nějaké jiné zprávy? 

Určitě. Včera jsme objevili v našem hospici recenzi, kterou nám už v květnu napsala jedna vietnamská rodina, ke které jsme neobvykle dlouho jezdili. Naše podpora v průměru trvá mezi 15 a 30 dny, ale tato rodina s námi byla téměř rok. Kolega náhodou objevil recenzi na nějakém portálu. Dovolím si ji odcitovat, protože mi přijde, že krásně dokresluje to, čím může mobilní hospic rodině v této situaci být.

Čtěte také

Na své stáří myslete už ve čtyřiceti, radí ředitel organizace Elpida. Ta nabízí seniorům kurzy i krizovou linku

„Poskytovali jste nám pomoc a podporu doslova 24 hodin denně. Stáli jste při nás v těch nejtěžších chvílích. Až do posledního okamžiku života mého manžela, který mohl odejít důstojně, v klidu a bez utrpení. Každá vaše návštěva nebyla jen odbornou lékařskou péčí, ale hlubokým lidským setkáním, které posilovalo i naši psychiku a dodávalo nám sílu čelit všemu, co přicházelo. Pro mě osobně,“ píše pečující manželka, „byly tyto chvíle vzácným zdrojem podpory a útěchy.“

Co to s vámi dělá, když to čtete?

Musím říct, že toto mě nesmírně dojalo. Četli jsme si to zrovna včera ráno i na týmu, kde se scházíme opravdu všichni – sestry, lékaři, naše psychoterapeutka, sociální pracovnice – a všichni jsme z toho byli naměkko.

Poděkování je to, co vám dává sílu dělat tu práci dál.

Je to obrovskou satisfakcí, protože jdete studovat zdrávku, medicínu, možná i sociální práci, protože chcete pomoct lidem v tom, aby se uzdravovali. A v paliativní péči se vám nikdo neuzdraví. Je velikou výjimkou, když někoho propouštíte v lepším stavu. A toto poděkování je to, co vám dává sílu dělat tu práci dál.

Když jsem se díval na webové stránky mobilního hospice v Litoměřicích, tak tam se kromě jiného píše: „Závěr života je těžkým, ale i důležitým obdobím. Důležitým pro ty, kdož odcházejí, i pro ty, kteří zůstávají. A my v hospici věříme, že může být i krásným.“ Co může být na odcházení krásného?

Asi bychom si to nedovolili napsat, kdyby se často neobjevovalo ve zpětných vazbách pozůstalých, že nevěřili tomu, že závěr života může být takto krásný. Je to asi o tom, že se lidé přestanou stydět za emoce, že si dokážou otevřeně říct, že se mají rádi, že si odpouštějí.

Mně zemřel jediný člověk opravdu v náručí, a byla to moje prateta, která pro mě byla velmi důležitá. Nahrazovala mi možná trochu mámu, trochu babičku. A musím říct, že jsem potom měla velmi podobný pocit jako po porodu svého prvního dítěte. Takový pocit dobře odvedené těžké práce, pokoj, klid. Pozůstalí to asi prožijí a potom je to pro ně krásné.

Jakou roli plní oddělení paliativní péče v nemocnicích? Ovlivňuje práci hospiců prodlužující se doba dožití? A jak jim pomáhá zastřešující organizace Fórum mobilních hospiců? Poslechněte si celý rozhovor.