Zapomínáme si dovolovat slabost. Všechno, co teď tvořím, chce bourat očekávání dokonalosti, říká Ewa Farna

V sobotu začne série tří koncertů – sobota, neděle a úterý. Co se v tobě teď odehrává? Je to nervozita, je to očekávání, je to součet těch věcí, které se ještě musí stihnout? 

Čtěte také

Byli jsme pod vlivem Davida Stypky, říká Mirai Navrátil o novém duetu s Ewou Farnou. Klip bude kontrastní, láká zpěvačka

Určitě tam je směsice stresu, nějaké zodpovědnosti a takového vnitřního tlaku na to, si to ještě užít v tom všem. Když jsem v práci, jsem docela úkolová, taková „to-dočková“, jak tomu říkám. Teď musím dělat toto, stihnout tady toto... Mám to přesně nalajnované, abych všechno stihla, abych pak stihla vyzvednou děti ve školce, ve škole…

V jeden moment musím přepnout do emoční Evy, do té zpěvačky. Beru se jako distributor emocí. Pro mě to je něco, kdy se na lidi přelije radost nebo smutek nebo naštvání nebo to, že se můžou vyřvat, vytančit nebo vybrečet. A toto všechno potřebuje tu emoční rovinu a já se do ní musím přepnout.

Když se ty produkční věci táhnou až úplně do konce, tak mě stresuje to, abych se do ní přepla z roviny té zpěvačky. A pak je tady ještě rovina lidská, kdy si to prostě chci užít jako člověk. Že se tady děje něco, co se nemusí nikdy opakovat.

Když vím, že jdu na scénu, většinou se rozbrečím.

Lidskou rovinu zmiňuješ až na závěr. Chápu, že jsi nástroj. Nejprve ten nástroj chystáš, to je ta „to-do“ fáze, pak ten nástroj používáš přímo na pódiu tak, aby to poselství nebo ten obsah šel co nejlepším způsobem. A teprve potom je fakt Ewa. Kdy si myslíš, že to může přijít? Bude to až ten třetí koncert?

Ne, to se stane na pódiu. Vždycky se to stane na pódiu. Když vím, že jdu na scénu, většinou se rozbrečím, hodně. Třeba dvě hodiny na mě tady někdo maká na make-upu a já se pak rozbrečím.

Čtěte také

Už si umím říct, co chci, a vydat se vlastní cestou. Pro nové album to platí naprosto, naznačuje zpěvačka Zaz

Těsně předtím mi to dojde. A když začne třeba intro koncertu, tak mám úplně nepopsatelné pocity motýlů v břiše, jako bys byl třeba úplně poprvé zamilovaný, něco tak nádherného… A vím, že se nic nezmění – už tam jenom musím přijít a jenom si to užít. A v ten moment si to užijí i lidi. To mi dojde. Pak si hodně taky pobrečím během koncertu, předpokládám. Všechno ventiluji pláčem.

Taky to dojetí, že ti dojde, že tam je tolik lidí fakt na tvůj koncert. Kdy to poprvé mně došlo jako člověku, bylo teď 5. června, když jsem byla poprvé na stadionu. Tam už se to tři dny chystalo, už tam pokládali všechny věci mimo trávníku. A já jsem si říkala, že ti lidi fakt pracují ne na festivalu, kde vystupuji, jsem jedna z mnoha interpretů a tak dále…

Kde si člověk může říct, že když mně to nevyjde, tak pak bude dobrá kapela… 

Jo, přesně. Nebo že přišli na tu věc po mně. (směje se) Tady to prostě dělají pro ten můj koncert. Říkám si, jestli jsem dostatečně připravená. Strašně pořád přemýšlím, jestli to je dostatečně dobré. A pak si připustím to, že moji představu v hlavě nikdo nezná, a dám tomu sto procent toho, co jsme stihli a zvládli připravit. Doufám, že s tím lidi budou spokojení.

Nebát se ukázat křehkost

Bavíme se o tom, co čeká Ewu v sobotu, v neděli a následně v úterý. Dobrá zpráva pro fanynky a fanoušky je, že ještě zbývá pár lístků, protože logicky i díky přesunům a přeskupením se občas objeví tu a tam i na sobotu a neděli.

Nebo přesuneš kameru někde a uvolní se místa… Lidi mě často oslovují s tím: „Jo, víme, že máte ty koncerty, ale už jsou vyprodané. Tam se nikdo nedostane, ne?“ Říkám: „No ne, normálně přijďte.“ Takže přijďte. Napřímo vám to řeknu. (směje se)

Ten imperativ je úplně namístě. Vrátím se k tomu, co je též zmiňováno zcela po zásluze, protože jsi získala Slavíka. V loňském roce i toho absolutního. Ale co bylo podle mě nejkrásnější a nejsilnější, byla děkovná řeč, kde jsi zmínila křehkost a zranitelnost, to, co je najednou v kontrastu toho perfektně jedoucího večera. Jak často se na to zapomíná, že za vámi umělci je přesně ta možnost zranitelnosti, pochyby a křehkost?

Úplně krásně tematicky navazuješ i na to Perpetuum mobile, protože si myslím, že se to netýká jenom umělců, ale fakt nás všech. Často zapomínáme na to, že jsme křehcí, zranitelní, že je fajn pečovat o vztahy, o sebe je potřeba pečovat, že to není pořád jenom hon za prací. Což je samozřejmě absurdní, že to říkám já v této situaci, ale je to přesně o nějaké sebereflexi. A často písničky píšu tak, že to zpívám vlastně sobě.

Čtěte také

Kapela Jelen chystá vlastní festival. „Bude pro rodiny, děti i lidi, kteří se do O2 areny nedostali,“ zve Jindra Polák

Myslím, že zapomínáme na to, dovolovat si slabost, nebát se ukázat křehkost. Já to strašně ráda přiznávám. Když mám na pódiu obrovskou hřívu a ty holky tam stojí a říkají si třeba „já by taky chtěla mít takové vlasy,“ taky jim řeknu, že jsem si je koupila v Indii a nejsou moje. Přijde mi důležité prostě říct, že ty vlasy mám přidělané a nejsou moje a takto to nevypadá. To je svět, kde na mě pracuje nejlepší kadeřník dvě hodiny.

A přiznat to, že toto není realita, že to je „stageovaná“ záležitost a dovolit si tu křehkost a zároveň upřímnost k tomu, že pak lidi vědí, že obyčejnost a opravdovost všedního dne vypadá jinak, že nikdo není dokonalý, že nikdo není perfektní, ať už vizuálně, nebo činy…

Ty Edeny jsou vlastně odměna za dvě dekády, protože je to oslava 20 let na scéně. A myslím si, že za těch 20 let jsi musela zažít i to, že očekávání Ewy Farné je vždycky očekávání perfektní Ewy Farné. Jak se s tímto bojuje ve třinácti, patnácti, sedmnácti?

Až zpětně mi dochází, jak to pro ni muselo být těžké, pro tu Ewu. A někdy si myslím, že jsem taková na oko silná a že vlastně všechno zvládnu – a zvládla jsem a jsem spokojená, na šťastném místě. Ale muselo to být náročné pro tu mladou Ewu, pro náctiletou Ewu.

Všechno je nějakým projevem touhy po odpuštění chyb, po tom, abychom nečekali ten ideál.

A myslím si, že i všechno, co dělám jako 32letá Ewa v hudbě i v tom, jak se projevuji – ať už na Slavících, nebo někde jinde –, to všechno je nějakým projevem touhy po odpuštění chyb, po tom, abychom nečekali ten ideál. Po tom, abychom netlačili na to, že teď Ewa bude dalších 20 let vyhrávat Slavíka. Příští rok to může zase vyhrát někdo úplně jiný a neznamená to, že je něco špatně. „Tak já už jdu do kopru.“ (směje se) Vůbec ne.

A stejně tak můžu dělat chyby nebo někdy nemusím být dokonalá. Nebo někdy, když si jdu dokoupit vodu na pumpě, tak se třeba neusmívám, protože mi zrovna není dobře. Myslím, že všechno, co teď tvořím, chce bourat tyto hranice a očekávání toho, že to tak dokonalé a krásné pořád je.

Co pro Ewu Farnou představuje ideální podmínky pro tvoření? Proč ráda spolupracuje s mladšími umělci? Jaké poselství chce předat její nový singl Big Mac? A kam plánuje vyjet na dovolenou po sérii stadionových koncertů? Poslechněte si celý rozhovor!