Zápisník Jana Kaliby. Pohled do zákulisí fotbalového šampionátu v Americe
Šikanovali mě a říkali mi fotbalová víla, vzpomíná novinář a spolupracovník FIFA. Jak se v USA zabydloval evropský fotbal?
Klukům ve Spojených státech se ještě relativně nedávno ostatní smáli, když začali s evropským fotbalem. V Americe byl dlouho vnímaný jako dívčí sport. Ta doba už je pryč, přesto blížící se mistrovství světa nemusí skončit takovou euforií jako tamní turnaj před 32 lety. O stavu „socceru“ v USA uslyšíte v dalším dílu seriálu i od muže, který na hřišti uhlídal Maradonu.
Coach Émile, jak mu tady říkají, je na první pohled prostě trenér dětí v parku u města Potomac necelou hodinu jízdy za Washingtonem. Ale tento 60letý chlapík kdysi vyrostl na hliněných pláccích v Kamerunu. Při slavné výhře nad Argentinou na šampionátu 1990 uhlídal samotného Maradonu.
Pak zažil mundial tady v Americe a potom se sem přestěhoval a už přibližně 20 let pozoruje, jak se fotbal v této zemi nesměle, ale přece jenom zabydluje.
Dostat fotbal na ulici
„Je tu spousta talentovaných hráčů s velkým potenciálem. Když to srovnám s dobou, kdy jsem do Ameriky přišel, z našeho klubu už vyšli hráči, kteří to zkoušejí i v Evropě. Současné americké děti mohou prakticky nonstop sledovat ten nejlepší fotbal v televizi, a to je úžasné. Je na nich vidět, že fotbal milují,“ vypráví mi Émile ve zdejším klubu nazvaném The Lions podle slavného týmu kamerunských Lvů z mundialu 1990.
Zaměstnává víc než 10 trenérů, kteří učí „soccer“ stovky dětí. Všímá si ale, že evropský fotbal tu přece jen nemají tolik pod kůží.
„Pro nás to bylo naprosto přirozené. Fotbal jsme hráli od rána do večera, o prázdninách jsme prakticky neslezli ze hřiště, a to nás naučilo nejvíc. Já jsem svého prvního trenéra měl až v 15 letech. Získáte tím nezávislost a schopnost vnést do hry něco speciálního. Klasický trénink je moc organizovaný a americké děti skoro nehrají jen tak za domem. Je potřeba dostat tento sport víc na ulici.“
Sport pro dívky
Vitas Carosella patří k americkým dětem, které začaly hrát evropský fotbal v době jeho zdejšího rozkvětu. Po turnaji v roce 1994 a po ženském šampionátu o pět let později. Vzpomíná si, jak se mu ve venkovské části státu New York posmívali, protože „soccer“ byl tehdy braný jako sport pro dívky.
Čtěte také
„Pamatuji si, jak mě šikanovali. Říkali, že jsem zženštilý, že jsem fotbalová víla, protože nehraji mužský sport, tedy americký fotbal. Ale za posledních dvacet třicet let se toto hodně změnilo. Vidíme hráče amerického fotbalu jako JJ Watt, kterému patří část anglického týmu Burnley. Hráči NFL dělají podcasty s evropskými fotbalisty. Soccer už není vnímaný jako sport jen pro holky a je populárnější než kdy dřív.“
„Z velké části je to díky možnosti sledovat evropské ligy, díky týmům, které sem jezdí, a superhvězdám jako Messi, co tu hrají. A díky domácí mužské i ženské lize, na které zdejší děti mohou chodit a snít o tom, že na těch stadionech jednou budou hrát.“
MS jako akce pro VIP?
I proto Vitas, v současnosti novinář na volné noze a během šampionátu spolupracovník FIFA, už další exponenciální růst evropského fotbalu po tomto turnaji neočekává. Naopak se obává, že oproti roku 1994 bude letos americká část mistrovství jemně řečeno rozpačitá.
„Hotely nejsou tak zaplněné, jak se čekalo. Vstupenky nejsou vyprodané. Tady v Americe jsme zvyklí na vysoké ceny za lístky, ale tyto jsou astronomické i pro nás. A lidi už jsou z toho unavení. Nemají peníze na to kupovat si letenky, nocleh v hotelu a ještě takto drahé vstupenky. Průměrný fanoušek si to nemůže dovolit a každý, kdo miluje fotbal, tak ví, že to má být sport pro běžné lidi. Když z toho uděláte akci pro VIP, zabijete ducha této hry.“
„A kromě toho se obávám, že středem pozornosti se jako vždy stane náš prezident. Bylo to tak při losování a je to největší jeviště, kterého se mu může dostat. Nedovedu si představit, že by toho Donald Trump nevyužil,“ myslí si Vitas Carosella.
Než se rozloučíme, všímám si, že už i on coby rodilý Američan říká někdy „socceru“ po našem, tedy fotbal. Další známka toho, jak se tu tento sport usazuje.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
