Zákon o utajovaných potratech, události v Beslanu, jihomoravští kantoři si stěžují

Přehled příspěvků

Jaroslav Skalický: Při včerejším zásahu proti teroristům, kteří obsadili školu v severoosetském Beslanu, přišlo o život 322 nevinných osob, včetně 155 dětí.

Ženy u nás získají nárok na utajený porod.

První den nového školního roku podali jihomoravští kantoři stížnost k Ústavnímu soudu.

To jsou jen některé události 36. týdne tohoto roku. Pohled na ně vám nabídneme v následujících minutách. Příjemný poslech Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu a pořadu Týden v tahu vám přeje Jaroslav Skalický.

Duel

Jaroslav Skalický: Ženy, které se rozhodnou porodit dítě bez vědomí svých příbuzných a známých na to mají od tohoto týdne nárok. V platnost totiž vstoupila novela zákona o zdraví lidu, která umožní ženám porod utajit. Ženy, které nejsou vdané a mají trvalý pobyt na území České republiky, tak získaly nárok na zvláštní ochranu osobních údajů. Jestliže o to požádají, bude zdravotnická dokumentace, související s těhotenstvím a porodem, zapečetěna. Otevřít ji bude možné jen se svolením soudu. V rodném listě dítěte nebude jméno rodičů uvedeno. Názory odborníků na nový zákon se ale různí. Na téma utajované porody teď budu mluvit s předsedkyní Fondu ohrožených dětí Marií Vodičkovou a předsedou Společnosti sociální pediatrie České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, doktorem Františkem Schneibergem. Přeji vám dobrý den.

Host (Marie Vodičková): Dobrý den.

Host (František Schneiberg): Dobrý den.

Jaroslav Skalický: Cílem novely by mělo být snížení počtu interrupcí a počtu odložených, nechtěných novorozenců. Podaří se to, paní Vodičková?

Host (Marie Vodičková): Tak, já si myslím, že to zachrání život minimálně několika dětem ročně, protože ročně se nalezne kolem čtyř a v některých letech to bylo až deset zavražděných novorozenců, ale je to jistě velká náhoda, že zrovna někdo se podívá do zpravidla několika igelitových tašek, kde ty děti bývají ukryty a zrovna že se tedy jaksi hrabe v té popelnici, ve který jsou, takže já ...

Jaroslav Skalický: Myslíte si, že jich je tedy ve skutečnosti ještě víc?

Host (Marie Vodičková): No já se obávám, že jich je víc a že skutečně ne každý takový podezřelý nebo takováhle jako balík nebo co, se prohlíží.

Jaroslav Skalický: A pokud jde o ten počet interrupcí?

Host (Marie Vodičková): Tak to nevím, je to také možná nakonec teď interrupce stojí nějaké peníze, já nevím, naposledy to bylo snad kolem tří tisíc a ne všechny ženy třeba na to i mají, tak, anebo některé tak, to si skutečně nejsem tak zcela jistá, ale řekla bych, že je to pravděpodobné.

Jaroslav Skalický: Co na to říká doktor František Schneiberg?

Host (František Schneiberg): Já bych ty věci rozdělil skutečně na tu otázku, jestli to sníží počet interrupcí a otázku, jestli to sníží počet těch dětí, nalezených zavražděných v kontejneru. Ta druhá část, děti v kontejneru, to zcela jistě nesníží, to jsou zkušenosti už také německé, kde existuje sice nezákonně, ale tolerován svaz Baby plate, kdy matky můžou odrodit dítě a v žádných těch velkých městech, jako byl Hamburk, Berlín, to počet těch nalezených dětí v kontejnerech, které jsou taky tak v tom počtu do desíti za rok, čtyři, deset za rok, to nesnížilo. Pokud se týká těch interrupcí, tak tam bych se domníval, že určitá šance na snížení počtu interrupcí je, že existují různé poradny pro matky, které tedy jsou v tísni, těhotenství a pokud tato poradna doporučí místo té interrupce možnost anonymního porodu, tak se možná některé matky pro ten porod takový rozhodnou.

Jaroslav Skalický: Je hlavní výhodou té novely nebo jednou z výhod také to, že matka, která nechce dítě, bude rodit ve zdravotnickém zařízení, tedy za dohledu lékařů a podobně. Nebude tedy rodin někde potajmu.

Host (František Schneiberg): No tak, to je to, čeho se tak jako naše společnost odborná obává, že není nikdy dáno, že každá matka musí rodit přímo v té porodnici, matka může porodit doma, nakonec a tvrdit, že to je utajený porod a tak dále. Čili to neřeší tu otázku, to, jestli to matka bude rodit pod dohledem v porodnici.

Jaroslav Skalický: Paní Vodičková.

Host (Marie Vodičková): No, já si myslím, že to hodně řeší, že právě se i našlo několik dětí živých, kdy ty matky porodily mimo zdravotnické zařízení a to dítě někde odložily a podařilo se je ještě zachránit. No ony to udělaly proto, že samozřejmě se obávaly jít do porodnice, protože by tam musely předložit své doklady. A nyní vlastně ty ženy naopak mohou rodit tedy za odborné pomoci a to dítě dostane pomoc hned od počátku, takže já si myslím, že tady vlastně ta novela, to ohrožení žen, které takto rodily mimo zdravotnické zařízení, sníží a že ty ženy to využijí. Také záleží na tom, samozřejmě, jak dalece se k nim tato informace dostane, ale zatím jsem potěšená, že se média tímto zabývají, takže já předpokládám, že se dostane k většině našich žen.

Jaroslav Skalický: Takže si myslíte, že ženy budou mít zájem o tento způsob porodu, o utajený porod v nemocnici?

Host (Marie Vodičková): Já si myslím, že ty, které skutečně chtějí utajit to těhotenství a kde by třeba hrozilo, že to dítě porodí někde mimo zařízení a buď ho někam předají nebo ho někde odloží nebo dokonce ho tedy jaksi neošetří a to dítě přijde o život, tak ty by to využily, nehledě na to, že za vraždu novorozeného dítěte hrozí minimálně tam sazba je tři až osm let a může nakonec být i vyšší a pokud ta žena tedy půjde rodit do porodnice, tak není i ohrožena žádnou trestní sazbou. Já ještě bych se chtěla vyjádřit k tomu, co říkal pan doktor Schneiberg, že tady snad nepoklesly počty zavražděných novorozenců v Německu. No, fakt je, že ty baby platy nejsou asi dostupné všem ženám, protože jsou jenom asi ve velkých městech a ty ženy, které tam mají daleko, tak třeba je to pro ně obtížný tam to dítě přivést, třeba ani nevědí, kde to je a podobně, takže já si myslím, že takto když kteroukoliv porodnici ta matka bude moci využít, tak že to by mělo snížit ty počty zavražděných dětí.

Jaroslav Skalický: Pan doktor Schneiberg?

Host (František Schneiberg): No, pokud bychom diskutovali o tom, jestli to sníží počty těch zavražděných novorozenců, tak tam je ta otázka zcela jiná. Ta matka rodí dítě ve velikém stresu, často ani neví, že je těhotná, čili to je úplně jiná reakce. Kdežto otázka porodit utajeně v porodnici znamená, že ta matka musí určitým způsobem racionálně uvažovat, musí to plánovat, musí to v porodnici předem domluvit eventuelně a podobné věci. Čili si myslím, že ty případy těch dětí, nalezených v kontejnerech, se prostě nesníží, protože ta psychická reakce matky takhle je prostě úplně jiná a ty matky nebudou měnit své rozhodnutí nebo racionálně uvažovat, že pudou někam rodit do porodnice.

Jaroslav Skalický: A vy si myslíte, že bude zájem o tento způsob porodu?

Host (František Schneiberg): No tak zájem, já si myslím, že ten zájem pravděpodobně se trošku zvedne, protože to bude známější, nicméně možnost utajených porodů byla možná i dnes, možná že je chyba, že to nebylo tak příliš známé. Matky mohly se domluvit v některém zařízení typu kojeneckých, dětských domovů, v těchto zařízení kolem 13, takovéto porody dělá běžně již mnoho let. Nejznámější je kolega doktor Rákos, který to provozuje v Aši a i mnohé další zařízení, na Moravě v Kyjově, Pražský kojenecký ústav, kde ta matka mohla přijít, domluvit se, pobývat v zařízení určitou dobu ještě před porodem a domluvit všechny další náležitosti, to znamená domluvit s pomocí toho personálu a kojeneckého ústavu, dětského domova, příslušnou porodnici, tam teda dítě potom zpátky převést do kojeneckého ústavu, matka odcházela domů, domluvilo se i kdy přijde podepsat třeba souhlas s tím osvojením a tak dále. Čili tyto možnosti byly a využívány byly zhruba kolem tak dvaceti, třiceti dětí ročně se takto rodilo.

Host (Marie Vodičková): No, jestli k tomu můžu říct, to byly takzvané řekněme teď diskrétní porody, kdy ta matka byla uvedena v rodném listě dítěte a vlastně musela někam dojet a v současné době už i to utajení tedy nebo ta diskrétnost je značně narušena, protože zatímco dříve se mohly všechny dávky a rodný list dítě vyřizovat v místě, kde ta matka porodila, tak teď bohužel po novele zákona tedy jsou matriky, tak se to musí vyřizovat všechno podle místa trvalého bydliště a jestliže ta žena bydlí v nějakém menším městě, jistě má důvod obávat se, že ta její anonymita bude narušená.

Host (František Schneiberg): To je sice pravda, bohužel ta změna toho zákona o matrikách toto způsobila, ale na druhé straně otázka před kým chce matka ten porod utajit? Chce ho utajit před svým okolím, před svými známými, anebo ho chceme utajit před tím dítětem? A tady je myslím to hlavní tedy nebezpečí nebo hlavní to ohrožení, které tady vzniká, že prostě se budou objevovat děti, které budou dětmi bez identity, bez kořenů, beze jména, bez nějaké rodinné anamnézy a všichni, kteří pracujeme na poli náhradní rodinné péči víme, jak noví rodiče osvojitelé jsou velice nároční na to, aby věděli co nejvíce o té původní rodině dítěte a o tom dítěti. A my tady nebudeme vědět vůbec nic, čili nebudeme jim moct předat žádnou relevantní informaci, aby se mohli třeba pro tu adopci rozhodnout. Zároveň to nebezpečí utajených porodů vidím také v tom, že to pro mnoho matek to může být řešením situace, aby nemusely své dítě živit. Tak se zbaví jednoduše své povinnosti vyživovací vůči dítěti, prostě prohlásí, že porodily anonymně a bude přibývat a budeme si vytvářet nalezence bez identity a další otázka je, jestli opravdu všechny děti budou osvojeny. Co když nebudou, co když to dítě bude postižené a nebude moci být osvojeno? Pak takové dítě bude vyrůstat celoživotně v nějakém zařízení na účet státu, ačkoliv někde má svou matku, popřípadě otce, kteří by měli plnit vyživovací povinnost.

Host (Marie Vodičková): Jestli k tomu můžu říct, pane doktore, ale vždyť takto vyrůstají tisíce a desetitisíce dětí na účet státu. Mají své rodiče, rodiče na ně nikdy neplatí a jsou neznámého pobytu, takže si myslím, že ty počty to příliš nezvýší a navíc, že dítě bez identity v současné době, anebo do osvojení jde řada dětí, kde není znám otec, takže je to minimálně jenom poloviční identita a já myslím, že tady nemůžeme jaksi klást důraz na požadavky náročných osvojitelů, ale na to, jestli to dítě tedy se narodí živé, jestli se narodí z prostředí, které ho dost jaksi od počátku už bude nějak chránit a ne jestli se narodí někde tajně a bude pohozený v popelnici.

Host (František Schneiberg): No mě fascinuje, paní doktorko, vaše úvaha, protože vy jste známá jako velká ochránkyně práv dětí a citujete velice často úlohu právě dítěte a zajímavé, že v tomto případě nikoliv. Protože úmluva o práv dítěte jasně říká ve svých článcích, že dítě má znát své rodiče, má tam i tuto identitu. A tento zákon to zcela evidentně porušuje.

Host (Marie Vodičková): Takhle, tam se, pardon, říká, že dítě má znát ano své rodiče, je-li to možné. No tak, v těchto případech to možné není a přece, jestliže někdo najde dítě někde v lese, třeba položené nebo ti nalezenci, který už tady máme, tak taky neřeknete nějaký dítě horší kategorie. Asi nebude znát svoje rodiče, snad radši aby nežilo, to snad není možný? Tak mě připadá, že skutečně to je občas jsou takovéto konstrukce, no.

Host (František Schneiberg): Já jenom upozorňuju na to, že nejde skutečně o ten život dětí, protože ty matky, které dítě chtěly, jaksi anonymně odložit, utajeně, tak ho většinou odložili velice opečované v čekárně nemocnice, v čekárně dětského střediska a ty situace, kdy dítě bylo nalezeno mrtvé v kontejneru, jsou to situace náhlého vzplanutí prostě citového, rozrušení a tak dále, které se stejně nezmění.

Jaroslav Skalický: Jak se to dítě vlastně bude jmenovat?

Host (František Schneiberg): No, to je otázka. To je vůbec otázka, jaká je ta utajenost, kde ta matka stejně musí přijít s nějakým dokumentem o tom, že tedy není vdaná, jak říká ten zákon, že jo, je otázka, jak to bude s osvojením, jestli ta matka v nějaké době bude znova vyhledána a podepíše souhlas, po šesti týdnech, s osvojením, anebo jestli budeme tady čekat, až dítěti přidělí jméno soud a rozhodne o průběhu nezájmu o dítě, což vlastně také může prodlužovat tu dobu tohoto pobytu dětského zařízení, protože ty soudy u nás jak víme, jednají často pomalu a dlouho.

Jaroslav Skalický: Paní Vodičková.

Host (Marie Vodičková): No, jako dítěti dá jméno soud, pravděpodobně, tak jak se to dělá už v jiných případech, kdy matky nenechají dítě v porodnici, ani mu nedají křestní jméno, pokud jde o to, já si i myslím, že to neprodlouží možnost předání dítěte do náhradní rodiny, protože prostě pravděpodobně potom šestinedělí, kdy se bude asi té matce dávat lhůta, jestli se ještě třeba neobjeví, tak to dítě může být svěřeno do prostě třeba pěstounské péče a pak může probíhat tady řízení o tom zájmu nebo nezájmu, ale myslím si, že to nebude problém a že se dostanou dříve do rodin, než pokud tam ti rodiče uvedeni jsou.

Jaroslav Skalický: Podle reakce doktora Schneiberga vidím, že to asi problém bude?

Host (František Schneiberg): No, já myslím, že to problém bude, no tak budou tam prostě v tom zařízení nějakou dobu, jako jsou ty děti dosud, to víme, jak ty soudy pracují, ale vůbec úvaha o tom, že by nejdříve šlo do pěstounské péče a pak do osvojení, je podle mě úvaha zcela scestná, protože prostě dítě má pokud možno vyrůstat ve stabilním prostředí a nechceme mu to prostředí měnit každý dva měsíce.

Host (Marie Vodičková): No, jestli můžu říct, tak pěstounská péče samozřejmě s perspektivou pozdějšího osvojení ve stejné rodině. Já bych mohla říct případ jednoho takového anonymního miminka, které myslím je, já nevím, jiný případ neznám. V roce 2002 nám taková matka, která chtěla zůstat utajená, předala holčičku, pojmenovala ji tedy, říkala, že chce, aby se jmenovala Adélka, tak takový jméno dostala. Ta holčička byla tedy zhruba šest týdnů v kojeneckém ústavu, pak byla vytipována rodina, byli ustanoveni jako opatrovníci toho dítěte nebo teď poručníci a ta holčička v šesti týdnech k nim přišla, později byla osvojená, takže já myslím, že by se takto dalo postupovat i v těch dalších případech.

Host (František Schneiberg): Tak to samozřejmě asi ano, s tím souhlasím.

Jaroslav Skalický: Ta novela se nevztahuje na vdané ženy a cizinky. Vidíte v tom problém?

Host (František Schneiberg): No tak, jestli můžu já, tak problém v tom vidím pozitivní, že se nevztahuje na cizinky, protože jinak bychom se stali v uvozovkách takovým odkladištěm dětí z celé Evropy pravděpodobně. Pokud se vztahuje na vdané ženy, tak vidím určitý problém, protože naše zkušenosti, že velká část těch případů, těch takzvaných utajených porodů nebo jak říkáme jako těch diskrétních, já v tom rozdíl nevidím, byly mnohokrát ženy, které teda byly vdaná a počaly dítě z nějakého nemanželského vztahu a právě z tohoto důvodu to chtěly utajit, ani ne tak před svým manželem, to je samozřejmě asi byl doma, ale právě aby to nevidělo okolí a podobně. Takže tyto ženy budou z toho teďko vyloučeny, takže vlastně pokud budou ony chtít porodit utajeně, jako dosud, tak nevím, jestli to nebude protiprávní, jo, to chci právě vysvětlit.

Jaroslav Skalický: Paní Vodičková.

Host (Marie Vodičková): No tak dosud mohly utajeně rodit tak, že stejně byly uvedeny v tom rodném listě. To budou moci nadále. Ale nebudou moci tedy asi rodit tak, že by nebyly uvedeny v tom rodném listě, no. Tak, jak si v občanském průkazu je uvedený jak trvalý pobyt, tak i teda stav, takže asi z toho občanského průkazu se to dá zjistit, já to v tomto vidím ten problém té novely. Myslím si, že tady bude chránit tak 50 procent, tedy těch dětí a já bych byla velmi ráda, tak jak jsme o to doporučovali, aby se vztahovala na všechny ženy, a to i cizinky, protože myslím si, že život dítěte jako stojí za to, aby, anebo prostě jeho perspektiva, jestli bude vyrůstat v rodině, která ho chce, která ho přijímá nebo ta, která ho chce někam odložit, tak myslím si, že ochranu si zaslouží všechny děti, já nakonec na našem území jsme povinni chránit podle úmluvy o právech dítěte děti i cizinců.

Jaroslav Skalický: Teď tedy už nám zbývá jenom velmi krátké, několikavěté zhodnocení. Novela platí, platí od tohoto týdne, pane doktore, co k ní velmi stručně tedy. Je to pokrok, není to pokrok?

Host (František Schneiberg): Já si myslím, že to pokrok není, že ta novela způsobí spousty zmatků protože nejsou k tomu další prováděcí předpisy. Ministerstvo zdravotnictví ještě vůbec nic neví o té evidenci a o tom, jak má utajovat nebo zapečeťovat tu dokumentaci, jak ji má vést, kde má být dostupná. Myslím si, že ten zákon je relativně v podstatě zbytečný, i v diskusích s poslanci jsme o tom hovořili, nicméně byl přijat, budeme ho muset respektovat a věřím, doufám tedy, že se jaksi ty provozní věci, ty prováděcí vyhlášky také brzy nějak objeví a předpisy, aby se mohlo postupovat, aby ty děti zbytečně právě v těch ústavech a podobně třeba nečekaly, nicméně se bojím toho, že skutečně ty otázky toho utajení těch dat o té matce, budou takové, že možná bude problém ty informace získat, protože sice může je dát soud, ale teď není ještě zcela jasné, na jakém podkladě a kdo ten soud může požádat a že to tedy k tomu úspěšnému startu toho dítěte, do té nové rodiny, která vždycky chce tedy, aby ho teda mohla takzvaně bezvýhradně přijmout, co nejvíce informací, bude možná stěžovat.

Jaroslav Skalický: Paní Marie Vodičková, velmi stručně prosím.

Host (Marie Vodičková): Já tedy si toto nemyslím, kdo chce přijmout dítě, tak ho přijme takové, jaké je, ale já bych chtěla říct, že by bylo možná dobré, vidím to tedy jako velký pokrok, bylo by dobré, kdyby ty ženy třeba věděly, že mohou zavolat k nám třeba na takovou jednu linku, která se dobře pamatuje, kde jim třeba vysvětlíme, co to je, jo? Kam mohou přijít a takže jestli bych mohla to číslo říct?

Jaroslav Skalický: Řekněte.

Host (Marie Vodičková): Je to 776 833 333. Takže na konci pět trojek, 7768.

Jaroslav Skalický: Takže to byla doktorka Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí a předseda Společnosti sociální pediatrie, doktor František Schneiberg. Děkuju vám za účast v dnešním Duelu, na slyšnou příště.

Host (Marie Vodičková): Na slyšenou.

Host (František Schneiberg): Na shledanou, na slyšenou.

Jaroslav Skalický: Posloucháte Český rozhlas 1 - Radiožurnál, pořad Týden v tahu. Po krátkých zprávách, které se přihlásí od půl šesté, se spojíme s naším zpravodajem v Rusku Petrem Vavruškou, který sledoval tragédii ve škole v Beslanu v Osetii. Komentář připojí Jan Petránek. Jihomoravští učitelé podali stížnost Ústavnímu soudu, co na to školské odbory? Ptám se budu jejich předsedy Františka Dobšíka. V pravidelném fejetonu se pak Jan Pokorný zamyslí nad tím, k čemu v předvolební kampani přijdou politikům vhod děti nebo vojenská uniforma.

Tragédie v Beslanu

Jaroslav Skalický: Při včerejším násilném zásahu proti teroristům, kteří obsadili školu v severoosetském Beslanu přišlo o život 322 osob, včetně 155 dětí. Oznámil to dnes zástupce ruského generálního prokurátora Sergej Fridinskij s tím, že tento počet se nejspíš ještě o málo zvýší. Jaké nejnovější informace má o tragédii v Beslanu zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu na severním Kavkazu Petr Vavrouška. Dobrý den, Petře.

Petr Vavrouška: Dobrý večer. Já mohu jenom potvrdit to, co jsi teď říkal. Pro dnešek a severoosetský Beslan jsou opravdu charakteristická čísla. Sčítaly se oběti a ranění, počet teroristů a nakonec i celková suma lidí, kteří byli vlastně v budově školy drženi. A výsledek je tak neuvěřitelný, že jen stěží asi počty mohou vyjádřit tu obrovskou tragédii. Přesně tak, jak jsi říkal, více než 320 osob, z toho polovina dětí zahynula většinou následkem výbuchu teroristy nastražených zápalných bomb uvnitř škol, velký počet osob skončil pod spadlou střechou. Následkem jedné z detonací a desítky lidí takhle zemřely při přestřelce mezi ruskými speciálními silami a ozbrojeným komandem. Z celkového počtu, více jak 300 mrtvých je polovina dětí, zraněno bylo na sedm stovek rukojmí, pět set z nich je v nemocnicích v Beslanu a nedalekém Vladikavkazu. A co se týče počtu teroristů, tak podle ruské federální bezpečnostní služby jich bylo kolem 30, mezi nimi i nájemní ozbrojenci z arabského světa. Ještě poslední informace, obsazení bylo údajně plánované dopředu, podle úřadů totiž navozili společníci teroristů výbušniny do budovy už během letní opravy školy tady v Beslanu.

Jaroslav Skalický: Co říkají první analýzy teroristické akce a zásahu ruských sil?

Petr Vavrouška: Pochopitelně zmar několika stovek lidí vyvolal absolutní odpor k teroristickému komandu, které, jak se ukázalo, mělo asi politický požadavek, a to samostatnost Čečenska. Zaznívají ale i kritické hlasy na adresu Ruska. Po dvou letech od tragédie v divadle Na Dubrovce, kde zemřelo při zásahu ruských speciálních sil více, než sto civilistů a podle lidí opět speciální síly a hlavně jejich koordinátoři situaci úplně nezvládli. Jiní zase ale postup při zásahu obhajují, že nebylo jiného řešení. Kritiku slyší také ruské zpravodajské a bezpečnostní služby. Během několika dnů nejdříve neuhlídaly proniknutí dvou sebevražedných atentátnic do dvou letedel, pak přišel výbuch u metra v centru Moskvy a nakonec obsazení školy velmi početným teroristickým komandem. Ale je také nutné připomenout další hlasy, které říkají, že jedna z příčin toho neutichajícího terorismu nejenom tady na jihu Ruska, je ve válce na Kavkaze, v tom teroru a potlačování práv menšin, kterého se dopouštějí Rusové, no a nad tím se také bude muset prezident Putin zamyslet. Před chvílí jsem sledoval jeho projev k národu. Ostatně během toho obléhání školy mi to také řeklo několik těch zoufalých rodičů, že jde z velké části o problém, který musí řešit politici a ne zbraně. No ale s teroristy se pochopitelně jednat nedá. A poslední věc, já jsem teď v uplynulých dnech tady pobýval v Čečensku, Ingušsku i Severní Osetii a jak jsem vnímal náladu mezi lidmi, můžu říct, že obsazení školy v Beslanu může mít pro Kavkaz ještě dalekosáhlé důsledky a nemusí zůstat u těch více než třech stovkách mrtvých rukojmí.

Jaroslav Skalický: Tolik Petr Vavrouška ze severního Kavkazu. Petře, na slyšenou, děkujeme za informace.

Petr Vavrouška: Na slyšenou.

Jaroslav Skalický: A teď komentátor Jan Petránek, dobrý den.

Host (Jan Petránek): Dobrý den.

Jaroslav Skalický: Ruské operační síly, ruské speciální síly v boji proti teroristům už poněkolikáté neuspěly. Počet obětí je příliš vysoký. Šlo jim víc o pobití nepřítele než o záchranu zadržovaných civilistů, a tedy především dětí? Co si o tom myslíte?

Host (Jan Petránek): No, to je dobrá otázka, protože když se člověk díval na ty přímé záběry, které přenášely desítky televizí, CNN tomu věnovaly nepřetržitě několik hodin, tak jedna z věcí, která udivila, to byly mladé tváře těch příslušníků ruských specielních oddílů. Já bych neřekl, že chlapci, kterým podle odhadu mohlo být kolem 19 let, možná ve většině případů míň, než 20, že ti by byli schopni a že by byli vycvičeni, aby se zhostili dobře toho zásahu, který pořád Putin, dneska byl v televizi a bylo tam, jak se znovu a znovu, dvakrát, ptal, jestli ten šturm té budovy, jestli byl zplánovaný, protože chtěl vyjednávat a chtěl samozřejmě aby se to obešlo s malou krví, tak ten velitel říkal, ne, ne, ne, my jsme to tak nemysleli a přitom dneska už se množí pohledy stratégů, především tedy ze západu, ale také z řad ruské opozice, že tam došlo k několika velice vážným chybám. Jedna z těch chyb svědčí o tom, že mohli odtamtud se pokusit utéct a v převleku dokonce, říká se o tom, že tři byli zajati, ale ještě se neví, jestli skutečně neuprchla část toho teroristického komanda. Nezapomínejte, že Beslan je téměř v bezprostřední hranici s Ingušskem a odtamtud zřejmě teroristi přišli a tam se také nakonec, pokud se jim podařilo utéci, stáhli. Já jsem taky hrozně rád, že Petr Vavrouška je snad, aspoň doufám, relativně v bezpečí, protože ty zprávy, které se týkaly dvou našich kolegů z Radio Svoboda, a to je Anna Polickovskaja a Andrej Babický, tak jejich osud, když tam přijeli nebo pokoušeli se dostat na místo, tak byl skutečně, to je něco jako malý horor. Anna Poláčkovská letěla na jih a letuška ji podala číšku, prostě hrníček s čajem a ona potom upadla do bezvědomí a zdá se, že byla přímo v tom ruském letadle otrávena, zatímco Andrej Babický, když přiletěl do Moskvy, tak proti němu vystartovali dva provokatéři a Andrej Babický je na 5 dní zavřen za takzvané chuligánství, i když ti dva, co se tam na letišti v Moskvě proti němu postavili, se potom měli omluvit za to, že byli vyzváni, aby vyprovokovali Babického.

Jaroslav Skalický: Neuvěřitelné věci, tedy.

Host (Jan Petránek): No, je to prostě šok, protože Bush a Tony Blair a ostatní vyjadřují podporu a samozřejmě já chci taky říci, že něco tak strašného si zasluhuje, aby ruské síly měly podporu světa, ale nesmí se potom stát taková akce proti novinářům, jako to, co se stalo proti Polickovské a proti Babickému.

Jaroslav Skalický: Pane Petránku, mohou si teroristé připsat akci v Beslanu jako vítězství?

Host (Jan Petránek): Já jsem včera v jednu hodinu, když mě o to žádala Praha, Český rozhlas 2, říkal, že to vypadá docela optimisticky, protože to byly ty záběry, jak utíkaly desítky dětí ze školy, ale o tři hodiny později, když ruský kameraman Saša se dostal do té tělocvičny a viděl stovku mrtvých, tak samozřejmě přišla ta druhá vlna hrůzy. Tohle to je úspěch teroristů, je to strašný, hnusný zločin a myslím si, že nenajde se na světě politik, který ať už má pocity vůči Rusku jakékoliv, který by to neodsoudil. Ale pořád...

Jaroslav Skalický: Myslíte si, že to podnítí ty teroristy k dalším podobným akcím? Petr Vavrouška už leccos naznačoval.

Host (Jan Petránek): Podívejte, za, příští týden to budou tři roky, co spadly dvojčata mrakodrapy v New Yorku. Obávám se, že tohle to byla jedna z akcí, které byly plánovány někde v centru. Také dokonce američtí experti řekli, že tahle ta akce nese rukopis strategického myšlení Al-Kajdy. Čili to nás může čekat dost ošklivý týden. Já doufám, že to tak nebude, ale to varování je na místě.

Jaroslav Skalický: Tolik komentátor Jan Petránek. Děkujeme a na slyšenou.

Host (Jan Petránek): Na shledanou.

Stížnost jihomoravských učitelů k Ústavnímu soudu

Jaroslav Skalický: Skupina jihomoravských učitelů předala v první den nového školního roku Ústavnímu soudu své stížnosti na stát. Stěžují se na dlouhodobé neplnění prohlášení vlády, která slibovala posílit financování školství a tedy i platů učitelů. Předsedkyně Jihomoravských školských odborů Růžena Šalamonová přitom řekla, že se inspirovali tím, že ústavní soudci už obdobně rozhodovali o platech svých kolegů soudců a vyhověli jim. Co na to předseda Českomoravského odborového svazu pracovníků školství, František Dobšík? Přeji dobrý den.

Host (František Dobšík): Dobrý den. Naše předsednictvo je touto výzvou zabývalo. Možná se kolegové cítili zaskočeni, protože to pro ně byla jakási novinka, naši právníci k tomu dali vyjádření, že tato akce nemá z hlediska jejich právního pohledu šanci na úspěch, že se to nesetkalo na předsednictvu s nějakou velkou odezvou. Já osobně si myslím, že lze vítat každý odvážný postoj našeho člena i nečlena, když se chce ozvat, ale musí to být podle mě nachystáno takovým způsobem, aby to oslovilo většinu, kteří by se v tom měli angažovat, což podle mě kolegové v jižní Moravy v rámci toho našeho vnitřního dění prostě nedokázali.

Jaroslav Skalický: Proč to z toho právního pohledu nemá šanci?

Host (František Dobšík): Protože právníci se domnívají, že vládní prohlášení, jako takové, není forma veřejného příslibu, která by byla soudně vymahatelná. Pokud by to bylo postaveno, že si chceme ověřit, jestli se dá soudně vymáhat to, co vláda slíbí, tak je to pro mě jiná poloha. Já myslím, že kolegové, kteří do toho šli, že nebyli informováni, že ta akce nemá až tak šanci na úspěch. Uvidíme za půl roku, protože podle mého odhadu dřív prostě Ústavní soud se tím zabývat nebude.

Jaroslav Skalický: To byl také důvod, proč jste jihomoravské kolegy vlastně nijak zvláště nepodpořili?

Host (František Dobšík): Já bych byl pro samozřejmě, kdyby se to uchopilo trochu jiným způsobem a měli jsme čas to prodiskutovat. V podstatě někteří kolegové se možná cítili zaskočeni. Za 14 dní máme poradu předsedů, uvidíme, jak se ten názor na tuto stížnost bude vyvíjet. Pokud bysme dokázali v podstatě ne se chtít zviditelňovat, ale chtít řešit problém, tak myslím problém nedostatečného ohodnocení ať pedagogických i nepedagogických pracovníků, tak určitě se jako odbory ozveme. Známe statistiku zatím zhruba, za první pololetí a ta bohužel ukazuje, že jakási vůle vlády realizována nebyla.

Jaroslav Skalický: V zásadě tedy dáváte jihomoravským kolegům za pravdu, že učitelé jsou stále špatně placeni, že by měli být lépe ohodnocováni. Co to znamená pro váš svaz tedy do budoucnosti? Budete se tím problémem, už jste to trošku naznačil, nějak zabývat a připravujete eventuálně i nějaké kroky k tomu, aby to znovu třeba posoudila vláda, znovu se tím politici zabývali?

Host (František Dobšík): V současné době vyjednáváme za oborové svazy ve veřejných službách s vládou o jednak výši 14. platu a jednak o odměňování v roce 2005 a tady je ta parketa, kde chci uplatnit to, co vláda sama slibuje učitelům, jak to bude tedy zohledněno ve státním rozpočtu na rok 2005. Pokud to nebude zohledněno, tak samozřejmě budeme kolegy informovat a tam bude ten moment, kdy budeme se prát, jak se teďka chtějí prát jihomoravské odbory už dopředu.

Jaroslav Skalický: Tolik předseda Českomoravského odborového svazu pracovníků školství František Dobšík, přeji hezký zbytek dne.

Host (František Dobšík): Na shledanou.

Sobotní fejeton Jana Pokorného

Jaroslav Skalický: Také dnes se za uplynulým týdnem ohlíží Jan Pokorný, tentokrát ve svém fejetonu přemýšlí, k čemu předvolební kampaně přijdou politikům vhod děti nebo vojenská uniforma.

Jan Pokorný: "O tom, že Stanislav Gross to na billboardech myslí upřímně jsme na tomto místě mluvili před týdnem. Uplynulé dny přinesly další příklady toho, jak silné může být předvolební vzrušení. Tolik milých a upřímných úsměvů, jako na záběrech ze sjezdu amerických republikánů, nevyloudí Petr Novotný za celý rok. Uvidíme, s čím se vrátí z tohoto svátku demokracie předseda ODS Mirek Topolánek.

Ostatně, i on se ucházel o předsednické křeslo na kongresu ve Františkových Lázních ve valašsko americkém stylu, když ho od řečnického pultu podpořila paní Topolánková. Podobně jako tento týden v New Yorku Bushe paní Bushová. Jenže Bushovi k tomu přidali ještě svá dvojčata, která o tátovi mluvila moc hezky, až ses republikánská srdíčka rozbušila.

Jestli na podzim na volebním kongresu ODS přijde Mirek Topolánek se svými třemi dětmi, která spontánně sdělí, že neznají skvělejšího člověka, než je jejich otec, bude to hezká ukázka transatlantické vazby v praxi.

Že se blíží volby je patrné nejenom ve Spojených státech. Čtenář většiny domácích celostátních deníků viděl na jejich stránkách v pondělí fotografii rozložitého chasníka ve vojenské polní uniformě, v takzvaných maskáčích, s khaki kloboučkem, který vídáváme u speciálních vojenských jednotek. V ruce zbraň, v očích odhodlání, na tváři chlapecký úsměv. Ano, byl to ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach. Noviny pod touto fotografií přinesly zásadní informaci, že ministr byl povýšen do hodnosti nadporučíka. A není pravda, že nadporučík Škromach nemá komu velet. Má za sebou docela početnou armádu nezaměstnaných."

Jaroslav Skalický: Takové tedy byly alespoň některé události, které nás zaujaly v tomto týdnu. Ty, které nás v následujících sedmi dnech čekají, okomentujeme zase za týden, v sobotu po 17. hodině.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.