Zakladatelka rumunského Památníku obětí komunismu a rezistence Ana Blandiana oslavila 80. narozeniny

11. duben 2022

Osmdesáté narozeniny oslavila 25. března slavná rumunská básnířka Ana Blandiana, která spolu s manželem založila Památník obětí komunismu a rezistence ve městě Sighet. V současnosti je nejuznávanější osobností mezi spisovateli v Rumunsku a v zahraničí nejpřekládanější. V češtině vyšla před dvěma lety její sbírka Řeka s jediným břehem.

Ana Blandiana, vlastním jménem Otilia Valeria Coman, pochází z rodiny pravoslavného kněze Gheorghe Comana, který strávil řadu let v komunistických žalářích. Jako dcera politického vězně se dostala na vysokou školu až napotřetí a během studia v letech 1962-67 začala publikovat básně a fejetony. A jelikož příjmení Coman bylo stále riskantní, začala používat pseudonym Ana Blandiana podle názvu rodné vesnice matky, s nímž křestní jméno Ana tvoří rýmové echo. Na svého otce vzpomíná takto.

„Tatínek, poté co byla zakázáno náboženství ve školách, pořádal hodiny dějin náboženství v kostele. Doteď si pamatuju roky, kdy se konaly ekumenické synody. Ale důležitější než tohle byl způsob, struktura, jakási morální páteř, která mimo náboženství podpírala náš život jako takový. Co je dobro a co je zlo – to jsem se tehdy naučila a nikdo se mnou později nemohl manipulovat, to se nezměnilo. Jinak moje dětství bylo poznamenané méně tím, že táta byl kněz, ale mnohem víc tím, že byl pořád zavřený. Takže jsem vyrůstala v atmosféře, kde například doma za dveřmi v předsíni neustále stál zabalený kufr s teplým oblečením. Ale to nebylo jen u nás. Spousta přátel mých rodičů měla doma připravený takový kufr, protože si mysleli, že je přijdou zavřít.“

Ve vězení strávil otec řadu let.

Překladatelka Libuše Valentová a básnířka Ana Blandiana na Veletrhu Svět knihy v Praze v roce 2021

„V tom posledním 5,5 roku, ale byl zavřený vícekrát. Naposledy ho pustili z vězení, když byla amnestie za Ceaușesca, tehdy byl odsouzený za činy proti dělnické třídě. To byla taková univerzální formulace, kam se mohlo schovat cokoliv. Předpokládám, že v případě táty to bylo kvůli jeho kázáním. Od něj jsem zdědila literární talent, on byl velmi talentovaný a hodně lidí si ho přicházelo poslechnout. Nevím, jestli během kázání dělal i politické narážky. Je to možné, nevím. V každém případě vadil tím, že vyvolával zájem a nebyl komunista. Často byl zavřený i bez rozsudku, tu dva roky, tu rok a něco. Naposledy seděl 5,5 roku na základě rozsudku a amnestie přišla, když si odseděl pět let, myslím. Hrozné bylo to, i pro něj, ale hlavně pro mě z hlediska mého utváření, že umřel ani ne deset dní poté, co ho pustili z vězení, při nehodě.“

Za Ceaușescova režimu se díla Any Blandiany ocitla na indexu, postihl ji zákaz publikování a byla pod dohledem tajné policie. Její básně psané do šuplíku a také její jediný román mohly vyjít až po převratu v prosinci 1989. Spolu s manželem spisovatelem Romulem Rusanem se poté více než sedm let věnovala přestavbě bývalého politického vězení ve městě Sighet na Památník obětí komunismu a rezistence.

„Založili jsme ho společně. Já jsem navrhla tu myšlenku Radě Evropy a oni řekli, ať připravíme projekt, že mi ho schválí. Tak jsme ho spolu připravili a manžel to pak organizačně řídil. I když byl spisovatel jako já, tak se skoro rekvalifikoval. Psal historické knihy a stal se z něj historik. Když jsme ho dokončili, tak byl šťastný, že se může vrátit k literatuře, ale záhy zemřel a už se k ní nevrátil.“

Památník tito manželé dokázali vybudovat bez jakéhokoliv státního příspěvku.

„V každém případě Památník začal jako projekt dvou spisovatelů, kteří neměli ani korunu a ani je nenapadlo, že potřebují peníze, protože si mysleli, že když to Rada Evropy schválí, tak se o to postarají. Nevím, co jsme si mysleli. Ještě jsme neuvažovali kapitalisticky. A když nám náš projekt schválili, oni připojili kapitolu, jak sehnat peníze. To jsme ale museli zajistit my. Na začátku jsme z toho byli zoufalí, ale nemohli jsme couvnout. V jejich pokynech bylo i to, že máme založit nadaci, která se tím bude zabývat. Tak jsme založili nadaci, která otevřela zastoupení ve světě na místech, kde žila řada rumunských exulantů, tedy v Paříži, Los Angeles, New Yorku a v Mnichově. První peníze jsme sehnali od Rumunů ze zahraničí.“

Památník byl otevřen v roce 2000 a od té doby v něm je muzeum a vědeckovýzkumné středisko.

„Nikdy se mi ani nesnilo, že Památník bude tak úžasný a bude mít takový úspěch. Je to jediná instituce v Rumunsku, která dostala od Evropské unie uznání nazvané Označení Evropského dědictví, je tam jakýsi obelisk, který tam položila Evropská unie. Je tam pořád fronta, pořád je tam spousta lidí u vchodu, o čemž jsem ani nesnila. Chodí tam spousta mladých lidí, kteří tak díky tomu chápou, co se dělo dřív, mohou to srovnávat a pochopit, co zůstalo z té minulosti doteď. Já říkám, že Památník není cesta do minulosti, ale cesta do přítomnosti. Jen když člověk pochopí, co bylo, chápe, jaké jsou pozůstatky po této minulosti v přítomnosti.“

V expozici památníku je od roku 2005 také sál věnovaný poválečné historii Československa – především Pražskému jaru a Sametové revoluci.

(Překlad rozhovoru z rumunštiny: Jarmila Horáková)

Spustit audio