Základ úspěchu je prokrvený obličej. Šest let od první transplantace byl neuvěřitelný závod, říká Bohdan Pomahač

Ráda bych pokročila k něčemu, čím jste proslul, pro co si vás nejen Amerika, ale celý lékařský svět velice váží, a to jsou transplantace. V tomto případě už mohu říci i re-transplantace obličeje. Kolik už jich vy a váš tým máte za sebou? Já jsem se nedopočítala.

Je jich deset a to zahrnuje jednu re-transplantaci, takže u devíti pacientů.

Re-transplantace znamená, že obličej začal na pacientce odcházet, nebo jak si to mám představit?

Čtěte také

I když srdce nejde transplantovat, může zachránit život. Chlopně dárců čekají na příjemce v ojedinělé tkáňové bance

Chronická reakce nebo chronické odhojování, kdy organismus neustále bojuje s tkání, kterou přeci jen vnímá cizí, postupně vede k poškozování transplantovaného obličeje do míry, že není funkční. V tomto případě se to zjizvilo v podstatě na takovou tkáň, která připomíná zahojenou popáleninu. V tom bodě už nebylo možné s tím dělat nic; buď kompletně odstranit a vrátit se ke konvenční rekonstrukci, anebo re-transplantovat.

Kolik je let té pacientce?

Mám pocit, že pětapadesát, možná malinko víc.

Rozhodovala se, když jste jí nabízeli obě dvě možnosti, nebo volba byla pro ni úplně jasná?

Paradoxně pro ni to bylo jasné. Snažil jsem se spíš ji směřovat ke konvenční rekonstrukci. My sice nemáme žádné zkušenosti v oblasti obličejových transplantací, ale pokud vím z transplantací orgánových, tak sekundárně transplantovaný orgán – třeba ledvina poté, co jedna odejde – málokdy vydrží déle než ta první. V jejím případě první obličej vydržel skoro 7 let a byla obava, že druhý by nevydržel moc déle, potenciálně i kratší dobu než sedm let.

Víme z orgánových transplantací, že starší pacienti vyvíjí méně imunitní reakce, orgány jim slouží déle.
Bohdan Pomahač

Proto jsem si říkal: možná by bylo lepší dočasně situaci kontrolovat konvenčně – pak během pěti, deseti let se možná vyvinou lepší techniky, lepší imunosuprese a transplantovat potom. Ale samotná pacientka měla natolik bolesti, které byly spojené s kontrakturami, těmi opravdu staženými jizvami, že chtěla transplantaci znovu.

Protože tuto situaci znala, byla znovu v poměrně velkých bolestech, zejména v oblasti krku, se kterým bylo v podstatě nemožné hýbat. Tím se sekundárně objevily bolesti celého krku, hlavy a oblasti, které právě transplantace pomůže, takže jsme se nakonec rozhodli ji re-transplantovat.

Vím, že afroameričan, kterého jste transplantovali, tomu je přes 60 nebo skoro 70. Je to tak?

Tomu je přes sedmdesát. Mám pocit, že sedmdesát čtyři nebo dokonce pět, už.

Chirurg Bohdan Pomahač společně s Robertem Chelsea|foto:Brigham and Women’s Hospital

Je složitější pro starší tělo přijmout nový obličej?

Paradoxně by to mělo být spíš naopak. My víme z orgánových transplantací, že starší pacienti vyvíjí méně imunitní reakce, orgány jim slouží déle. Odhadování je poněkud slabší. Stejně tak obecně imunita u starších lidí klesá, podobně to je tady příznivé pro transplantovaný orgán nebo obličej.

Takže v tomto případě, když jsme ho transplantovali, kdy mu bylo myslím 68 nebo 69, v té době jsem měl pocit, vzhledem k jeho celkovému zdravotnímu stavu, že snad by byla velice dobrá šance, že obličej mu vydrží na zbytek života. Zatím, zaplať pánbůh, klepu na dřevo, všechno vychází docela dobře.

Čtěte také

Najednou stojíte na pevné zemi, mluví o transplantaci novinářka Kalenská. Napsala knihu rozhovorů Orgány nepatří do nebe

Úžas a technika

Náš první rozhovor tady v Praze ve studiu, když jste v Česku byl, ve mně zanechal hluboký dojem. Když jste popisoval ten úžas, to první napojení cév na tváři příjemce a oživnutí celého obličeje, tak si myslím, že si to budu pamatovat až nadosmrti. Je to pořád pro vás úžas?

Vždy je to něco úžasného a opravdu surrealistického, protože to je zážitek, který člověk zažije opravdu párkrát za život: být schopen něco takového provést a být schopen něco takového vidět. Takže je to silný zážitek stejně tak i pro mě a také to do smrti nezapomenu. Ale je to zároveň i součást operace, kterou jsme vyvinuli a kterou, doufejme, budeme vyvíjet dále a bude se rozšiřovat pro pacienty, kteří ji potřebují.

Je asi naivní si myslet, že když obličej, který ještě není úplně přišitý, ale zatím je spojen jenom cévami, zrůžoví a jakoby obživne, že už je vyhráno.

Vyhráno úplně není, ale je to obrovská úleva, protože zejména cévní problémy jsou nejdůležitější nebo nejzávažnější, pokud by vznikly hned při transplantaci. Základ úspěchu je, aby cévy zůstaly otevřené, aby obličej zůstal prokrvený. Další věci můžeme následně řešit: ať už je to přesné napojení nervů, mukózy nebo kosti, co je třeba, všechny ostatní věci. Pak už tak nějak stres opadne a dá se to postupně systematicky řešit. Ale kdyby byly problémy cévní, tam to je v podstatě otázka života nebo smrti transplantátu – ne pacienta, ale toho transplantátu.

Bohdan Pomahač při ukázce operace transplantace obličeje|foto:Marek Hensl, Český rozhlas

Vy začínáte od brady, že? Kdybyste to měl popsat laikovi, jakým způsobem to jde krok po kroku, jak byste mi to popsal?

Po napojení cév na každé straně krku začínáme tím, že drobnou kůstku v krku přišijeme k normální kosti, kterou příjemce má, abychom vytvořili kontrolu krku. Pak začneme umisťovat stehy na bradě, aby byla zajištěna. Většinou používáme kostní kotvy, aby zůstaly měkké tkáně zajištěny ke kosti dolní čelisti.

Pak pokračujeme středem obličeje, protože to je nejtěžší, nejhorší z hlediska dostupnosti. Přišijeme mukózu v dutině ústní. Pak přišijeme nos: dáme malou destičku, která připevní nosní kost dárce k příjemci na čelo, takže nos zůstane centrovaný uprostřed. A pak začneme napojovat nervy. Další kostní kotvy jsou většinou na oblasti líc a nad horním obočím, aby se měkké tkáně nesesouvaly gravitaci dolů.

Plastický chirurg Bohdan Pomahač|foto:Brigham and Women’s Hospital

Zadostiučinění chirurga

Kdy si jako lékař, hlavní operatér opravdu oddychnete?

Skoro nikdy. Trochu oddych je po napojení cév. Další oddych je, když pacient se dostane na jednotku intenzivní péče, ale vždy tam může být nějaký problém. Brzy po transplantaci, během prvních 24 hodin to můžou být stále ještě cévní problémy, během prvních 72 hodin infekce, pak různé jiné problémy. Z hlediska celkového stavu pacienta už jsme viděli leccos. Takže dokud pacient není propuštěný z nemocnice, tak si člověk moc neoddechne. Ono se to rozdrobí po ty týdny, co pacient v nemocnici je, že nějaký moment, kdy bychom chtěli otevřít šampaňské, opravdu není.

Teď jsem chtěla říct, že si možná oddychnete až ve chvíli, kdy váš pacient, který se předtím nemohl ukázat na veřejnosti, vede svoji dceru k oltáři. Pak asi jo, ne? Máte někde fotky?

Jo, to jsou moje oblíbené.

Víte, kdyby mě někdo takto zachránil, lidskou důstojnost a schopnost vyjít na ulici, aniž by na mě všichni hleděli, já bych mu asi posílala fotky docela často, ať už od oltáře anebo z dovolené, protože bych mu byla neskutečně vděčná. Můžu si myslet, že máte něco jako nástěnku, kde to všechno je?

Nástěnku nemám, ale mám pár digitálních fotek. Není jich zas tolik, že by pacienti posílali všechno, ale přesně, jedna je z vedení dcery k oltáři. Bohužel, fotku z graduace dcery mi rodina neposlala, takže jenom vím, že proběhla, ale tu jsem nedostal. Pak možná ještě pár dalších pacienta se synem, kteří se smějí, ale hodně z nich se dá najít i přes Google.

Čtěte také

Transplantovaný obličej vydrží patnáct let. A pak se uvidí, říká Bohdan Pomahač

Já jsem dokonce našla jednoho z vašich pacientů, myslím na Instagramu. Ukazuje, jak jste mu změnil život, ukazuje horní jizvu těsně pod hranicí vlasů a druhou na krku. A fakt bych to neřekla, vypadal úplně skvěle. Z toho musíte mít velkou radost. Ale vy jste řekl, že od první transplantace jste prožil šest let naprosto rozmazaně. Ve smyslu, že život letěl tak rychle, že si nepamatujete?

Těch šest let byl neuvěřitelný závod všech událostí. Je opravdu strašně těžké pro mě si uvědomit, co všechno jsem za tu dobu dělal, protože jsem měl tak neskutečný nápor, že je to z hlediska paměti rozmazané. Byla to dobrá léta, to nadšení celého světa, nadšení týmu, nemocnice byla pyšná na to, co jsme byli schopni dokázat. Takže spousta krásných zážitků, ale ve strašném krkolomném spěchu a celkovém vyčerpání, které jsem během té doby taky prožíval.

Co by Bohdan Pomahač ještě rád zažil? A kam směřuje estetická medicína ve Spojených státech? Poslechněte si celý rozhovor s hostem Lucie Výborné.