Zakázali jim kočovat, mluvit vlastním jazykem i nosit tradiční oděv. Příběh španělských Romů

Přítomnost Romů ve Španělsku i jejich pronásledování má hluboké historické kořeny, jak říká romská režisérka Pilar Távora.

„Podle historických pramenů, které máme, dorazili Romové do Španělska v roce 1425. A ten první výnos, který Romy pronásleduje, je z roku 1499. V roce 1499 tehdejší katoličtí panovníci vydali první příkaz, který je obrácen proti romské komunitě tak, že Romům zakázali kočování a nutili je k tomu, aby se usadili.“

Život Romů ve Španělsku se pak začal postupně měnit.

Čtěte také

První zmínky o Romech

„Nejprve Romové reagovali na zákaz kočování tak, že stále kočovali a nechtěli se usadit. Ale následovaly další a další výnosy, které je nutily, aby kočovat přestali, aby nenosili svůj typický oděv a nemluvili svým vlastním jazykem. A to je také důvod, proč většinou španělští Romové neumí romsky, protože ten zákaz používat jazyk přišel velice brzy. A také ty jednotlivé výnosy, které vydávali panovníci a vlády tehdejší monarchie, je nutily k tomu, aby se zbavili svých zvyků. A jediný způsob, jak tomu čelit, bylo to, že se nakonec opravdu usadili a snažili se v rámci toho svého nového života soužívat s okolní společností. Tehdy museli také prokázat, že jsou dobrými sousedy, a to tak, že po dobu dvou let žili někde za nějakou obcí nebo za městem a museli ukázat, že jsou dobří sousedé. To byl začátek toho, že začalo společné soužití Romů s ostatní společností. Dá se říci, že hlavně na jihu Španělska ty vztahy se společností byly opravdu hodně blízké, to soužití bylo běžné a dokonce docházelo po staletí k uzavírání sňatků mezi příslušníky obou těchto komunit. Takže to, že jsme přestali kočovat, nevyjadřovali jsme se svým jazykem, nevěnovali se svým zvykům a nenosili jsme své oblečení, přispělo k tomu, že začalo společné soužití.“

Rok 1749: zlom v životě španělských Romů

Přesto v roce 1749 došlo k velkému protiromskému zátahu, který přinesl obrovské hrůzy.

Čtěte také

Romové za vlády Marie Terezie a Josefa II.

„To, že vůbec bylo možné, aby k takovému zátahu došlo, bylo právě dáno tím, že Romové už byli usazení. Před tím proběhlo sčítání lidu, takže se moc dobře vědělo, kde kdo žije a čemu se věnuje. A právě proto bylo možné vůbec nějaký zátah proti Romům podniknout, protože jinak by něco takového možné nebylo. Romové už byli součástí společnosti a sžili se s její kulturou. Dopad zátahu byl naprosto zničující, úplně zdevastoval to soužití, které do té doby fungovalo. Romům byl zabaven veškerý majetek, obydlí, zvířata, všechno, co jim patřilo. Upadli do velké chudoby. Zároveň to s sebou přinášelo velké stigma. Když se na vás takto dívá moc, tak i to kolektivní vnímání je potom takové, že vy jste někdo, kdo byl potrestán. Úplně vás to zničí a zdiskredituje jak z ekonomického a společenského hlediska, ale také co se týče vaší pověsti. A právě proto, že došlo k takovému obrovskému zátahu, tak se naprosto zničilo to dobré soužití a Romové přišli i o tu pověst dobrých sousedů, protože byli neustále uvězňováni a trestáni. A koho trestáte a vězníte? Přece zločince. Takže z Romů se stali zločinci, lidé měli pocit, že něco museli spáchat, když je zavřeli. A tehdy nikdy nebylo pořádně vysvětleno, k čemu došlo a proč se to stalo.“

Romové byli posíláni na nucené práce.

„Hlavně byli posílání na galeje, takže museli veslovat na galérách. K tomu byli odsouzeni do konce života. A další z těch nucených prací byla práce v dolech v Almadénu. Tam se dokonce jedna štola dodnes jmenuje Cikánská. Velmi často byli posíláni z přístavu Santa María, odkud je odváželi do těch dolů. To byla práce, kde umírali, protože mimo jiné se tam těžila spousta toxických látek, takže jim to poškozovalo zdraví. Umírali jak v dolech, tak na galejích.“

Říká režisérka Pilar Távora.