Záchranáři Horské služby jsou obrovsky oddaní pomoct. Přistupují k tomu jako k poslání, říkají autoři dokumentu Ve službě horám

Když jste dostali tento parádní úkol, určitě jste si museli položit otázku, jak se vyhnout patosu, který přináší ta služba. Lidé, co pracují na horské, do toho jdou naplno a jsou schopni obětovat sami sebe, aby zachránili někoho dalšího.

Čtěte také

Cílem nesmí být vrchol, ale návrat. Na vrcholu je člověk teprve v polovině cesty, říká horolezec Radek Jaroš

Alena Zárybnická: Jak se s tím Martin vypořádal, uvidíte ve filmu. Možná k tomu dodá pár vět. Pro mě osobně to v první fázi byla obrovská zodpovědnost. Když někdo přijde a řekne: „Chtěli bychom vědět, jací jsme pohledem někoho zvenčí a chtěli bychom připomenout to nejpodstatnější, co jsme za 90 let dokázali v záchraně změnit,“ tak na vás padne obrovská zodpovědnost. Fakt šílená.

Dodneška si pamatuji, jak jsem kulila oči a říkala si, že to je skvělé. Ale pak hned člověk obrací minci a říká si: „Jak toto můžeme dokázat?“ Mojí podmínkou pro to, abych tu nabídku přijala, bylo, že budu mít silného parťáka. Ten teď sedí vedle mě.

A tak vznikl dokument Ve službě horám. Ale Martine, vy jste to musel mít ještě horší, protože to máte v rodině. Vás by doma propleskli, kdyby to nedopadlo.

Martin Vrbický: Cítil jsem nějaký závazek, znám ty lidi velmi úzce a měl jsem pocit, že je nesmím zklamat. Nebyl to náhodný klient, kterého už nikdy nepotkám, ale lidi, které budu potkávat dalších x let. Takže ano, byla tam nějaká tíha.

A jestli jsme se vyhli patosu – je pravda, že od první schůzky jsme si byli vědomi toho, že by to tam mohlo sklouznout, ale asi to nedokážu říct. To asi budou muset posoudit diváci.

Nějaká pomoc, byť neorganizovaná, tady asi byla vždycky.
Martin Vrbický

Horská služba v České republice letos v květnu oslavila 90 let. Kořeny Horské služby ale sahají daleko za příběh Hanče a Vrbaty. Kam až vlastně?

MV: Ta instituce byla založena až ve 30. letech, což je relativně pozdě. Ale nějaká pomoc, byť neorganizovaná, tady asi byla vždycky. 

Osiřelé hory

Zmiňujete tam taky jeden moment, kdy došlo k vysídlení Němců po válce. Jak to ovlivnilo službu lidí, kteří pomáhali v horách?

Čtěte také

V páru na trek? Hory vám strhnou masky, během pár hodin poznáte sebe i druhého, říká zakladatel Stezky Českem Martin Úbl

AZ: Zazní tam kouzelná věta, která mým hlasem nebude znít tak, jak by měla. Když ji ve filmu vysloví Oldřich Kaiser, zní úplně jinak. Padne tam slovní spojení „hory osiřely“. A to si myslím, že je zásadní průšvih, protože když odejde někdo, kdo bere dané místo jako svůj domov, tak se k němu jako k domovu chová. A když tam někdo přichází poprvé, tak bezpochyby existuje tendence nechovat se hezky a s pokorou.

A to je jeden moment, který je hned v prvních minutách filmu, když se dotýkáme vysídlení Němců nebo původního obyvatelstva. Je tam pohled na mapu a šipky, kam ti lidé odcházejí.

A to, že hory osiřely, byl zásadní problém, aby se udržela kontinuita. Když se do něčeho dá umělá přehrada, dál to neprotéká a začne vznikat něco trošičku jiného, což byl ten moment, který Martin dobře podchytil. Měli jsme skvělého šéfdramaturga, pana Radomíra Šofra, a ten držel i tuto linku. 

Obrovská oddanost

V tématu Horské služby jste se vrtali dlouho, částečně v něm na horách oba žijete. Je něco, co vás i tak překvapilo, když jste to zblízka sledovali, když jste o tom přemýšleli, když jste to měli ve střižně na stole a pouštěli jste si to?

MV: Mě asi překvapila zvláště u profíků – protože Horská služba se dělí na dobrovolníky, kteří vypomáhají o svátcích a o víkendech, a profíky, kteří to mají jako zaměstnání – ta obrovská oddanost pomoci v horách, že tomu opravdu podřizují veškerý volný čas, rodinný život, osobní život. Přistupují k tomu jako ke svému poslání spíš než jako ke standardnímu povolání. 

Čtěte také

Hory jsou nebezpečné hřiště, nejtěžší je umět to otočit. V horolezení se dnes přeskakuje spousta kroků, vypráví horský vůdce

AZ: Navíc ta dobrovolná část to skutečně dělá ve svém volném čase a jenom příprava na to, aby se mohli stát členy Horské služby, jim zabere obrovský čas a jsou to momenty, kdy se musí naplno věnovat přípravě. Letmo jsem to zkoušela počítat, a podle mého minimálně rok svého života musí věnovat jenom tomu, aby tam mohli být. A kolik času pak tráví ve službách, kolik času jsou k dispozici ostatním…

Jejich znalosti v oboru medicíny nebo záchranářství jsou násobně vyšší, než byly před lety.
Alena Zárybnická

Trochu strkají hlavu do chomoutu, protože je jiná doba, než třeba bývala před třiceti lety. A to neadoruji tu předešlou dobu, vůbec ne. Ale někdy máme tendenci udělat zkratku a někoho z něčeho nařknout – že jeho pomoc třeba nebyla dokonalá, a přitom ten člověk vykonal všechno nejlíp. Navíc jejich znalosti v oboru medicíny nebo záchranářství jsou násobně vyšší, než byly před lety. Taky se tenkrát snažili, ale je tam obrovský rozdíl.

Navíc jste dali dobře nahlédnout i na to, jakým způsobem se testují budoucí uchazeči a jak ty zkoušky vypadají. Nechtěla bych běžet ten běh, co běží oni ve vašem bijáku…

MV: To je strašná představa. Je to dost nekompromisní.

AZ: Navíc jsou tam momenty, kdy kolabují, protože ze sebe vydávají všechno pod tlakem té zkoušky. A jsou momenty, kdy někdo nedoběhne a kdy ten, kdo by třeba doběhl, musí z hlediska svého srdce pomoci někomu, kdo se svíjí v křečích, a pak sám nedoběhne v daném limitu. Takže se zkouší i posouzení osobní situace oproti tomu někomu poskytnout pomoc.

Jak se v průběhu let měnila práce Horské služby? Podceňují Češi a Češky laviny? A jak těžké bylo získat pro film Oldřicha Kaisera? Poslechněte si celý rozhovor!