Začátek kariéry Milana Bingáče Demetera odstartovalo setkání s Ester Kočičkovou

„Mým prvním nástrojem byly housle. Hrál na ně i můj děda. Já už si to moc nepamatuju, bylo mi šest nebo sedm let, ale vím, že mi to moc nešlo. Pak mi děda koupil klavír a hráli jsme spolu. Následovala kytara,” vzpomíná na své první hudební kroky Milan Bingáč Demeter pod dohledem dědečka a na to, jak mu zkušenosti předávali i další hudebníci, díky kterým rozvíjel svůj talent.

„Chodil jsem do hudebky, ale to mě taky nebavilo. Nebavily mě noty. Naštěstí u nás v baráku o dvě patra výš bydlel kluk, muzikant, a k němu jsem chodil. On mě naučil základy, akordy, atd.”

Několik let vystupoval v rodinném hudebním souboru, kde získal první zkušenosti a navázal na hudební tradici své rodiny.

„Když mi bylo asi třináct let, přidal jsem se do souboru ke svému strýci a tetě Heleně. Tam jsem tancoval a zpíval, hudba mě chytla. A asi v patnácti letech jsme udělali s bratranci kapelu a já se v hraní zdokonaloval a už u něj i zůstal.”

Vyrůstal obklopen generacemi muzikantů a po škole často hrával s kamarády na lavičkách v parcích, kde jejich tóny těšily kolemjdoucí.

„Já jsem měl v životě štěstí. Narodil jsem se v Karlíně. Kdo to zná ví, že tam žily rody muzikantů - Miška Gadžor, Mirek Kaleja, Jirka Korman, Novák, atd. Takže já v tom byl odmala. Chodívali jsme do parku hrát na kytary, jako puberťáci jsme měli v Karlíně tři kapely.”

K profesionální hudbě ho přivedlo náhodné setkání s herečkou a moderátorkou Ester Kočičkovou. Brzy na to začal spolupracovat s řadou romských a neromských umělců, mezi nimiž nechyběla Hana Hegerová či Sisa Sklovská.

„To začalo, když jsem dělal taxikáře a vezl jsem Ester Kočičkovou do klubu Limonádový Joe, což bylo v pražské Kotvě. Ona tam zpívala krásné šansony a vůbec tam byla dobrá atmosféra. A ti lidé chtěli, abych jim něco zahrál, tak jsem šel za klavír, začal hrát a bavil tak celý klub. Pak za mnou přišla manažerka klubu a dala mi tam hned angažmá. Vzal jsem si k sobě holky ze souboru, Simonu a Kristýnu, které se mnou zpívaly. Pak si mě všiml Vojta Lavička, pozval si mne jako hosta k sobě na desku, takže tam jsem zpíval a vlastně s ním od té doby zůstal. Založili jsme kapelu Do konce a pak jsem pokračoval s klukama z Bengas - já, Miguel, Martin a Žabák. Tvořili jsme, dělali jsme naše písničky, naši tvorbu, lidé si nás všímali víc a víc. Dostali jsme se na prestižní festivaly, jako je např. Sázavafest.”

Po více než desetileté pauze se původní členové kapely Bengas znovu spojili a vrátili se na koncertní pódia. Jejich repertoár i nadále kombinuje balkánské rytmy, flamenco i tradiční romskou hudbu.