Za pozlátkem pro turisty se v paláci Potala ukrývá smutek

12 fotografií

Práce na rekonstrukci paláce, který čínské jednotky při krvavém potlačení tibetského povstání v roce 1959 poškodily, začínají místní ženy každé ráno tradičním zpěvem a tancem. S lopatami a dalším nářadím v ruce. Kolem nich už procházejí davy turistů, kteří měli to štěstí, že sehnali lístek jen o jeden den dřív. V době různých svátků, naposledy prvomájových, kdy za týden jen vlakem přijelo do Lhasy na 500 tisíc čínských turistů, je to prakticky nemožné.

Z hlavního nádvoří stoupám po prudkých schodech a mizím v útrobách bílo-červeného paláce pocházejícího z poloviny 17.století. Z nejvyššího bodu, z kterého se vchází do někdejších komnat 14. dalajlámy, je krásný výhled na okolní hory. Když ale sklopím zrak trochu níž, ihned si uvědomím, a nejen já, kdo je v Tibetu už půl století pánem.

Přímo naproti paláci stojí památník osvobození, tedy tak ho Číňané nazývají, a před ním se na vysokém stožáru třepetá rudá vlajka se žlutými hvězdami. V ruce držím fotografii metropole Lhasy z roku 1937 pořízenou z hornatého ostrohu napravo od paláce. Dnes pro srovnání už podobnou vyfotit nelze. Jednak se hlavní město prudce změnilo a navíc stojí na zmíněném kopci několik vojenských pozorovatelen. Vcházím raději do místností sloužících poslednímu dalajlámovi.

"Každý dalajláma měl v paláci svůj trůn a jsou u něho také jejich fotografie," vypráví průvodce anglicky mluvícím návštěvníkům. O dalajlámovi ale mluví bez přívlastků a za nejvyššího duchovního Tibetu označuje pančenlámu vybraného Pekingem.

Pokračuji dál, procházím přijímací místností Taktenpaltsek, kde si mohu přečíst, že právě zde 14. dalajláma přijal vicepremiéra čínské vlády v roce 1956, tedy tři roky předtím, než zřejmě navždy opustil svou rodnou zemi. Kaple střídá kapli, v každé sedí jeden mnich a jeden či dva čínští vojáci. Mluvit se mnou nikdo nechce. A mniši se bojí. Jeden z nich mi dokonce prozradil své jméno, ale kvůli jeho bezpečnosti ho zveřejňovat nebudu.

Co mi ale potichu řekl, mluví za vše. "Milujeme dalajlámu a samozřejmě i pančenlámu, toho pravého, kterého vybral právě náš nejvyšší vůdce. Jak mohou komunisté určit, kdo byl reinkarnován? Mám pochopitelně strach, stát se nám může kdykoli cokoli," povídá mi téměř se slzami v očích. Zároveň pohybem ruky jasně naznačuje, že může přijít i o krk. Chápu také, proč mne nasměroval k jedné ze soch, právě toto místo totiž nezabírají všudypřítomné kamery umístěné i ve světlech.

Potala palác je úžasným stavitelským dílem i cennou uměleckou památkou. Díky přítomnosti mnichů a poutníků, kteří naštěstí nemusí platit vstupné, i částečně stále živou. I když nikoli všude. "Stojíme v shromažďovací hale, kde se mniši modlili, to už je ovšem dávno minulostí,"dozvídám se od jednoho z průvodců. Za největším sálem v paláci je pohřbeno několik dalajlámů včetně toho pátého, který začal palác Potala budovat.

Ticho v nejposvátnějších místnostech v době otevíracích hodin opravdu není a jedna čínská skupina překřikuje druhou. Měl jsem ale štěstí a v jednom z delších intervalů jsem mohl slyšet i mnicha čtoucího u nejhonosnější stúpy staré modlitební texty.

U východu z paláce se ještě na chvíli zastavím. Pozoruji vrásčité obličeje barevně oděných starých žen. Vždy, když se je snaží někdo vyfotografovat, schovají tvář v dlaních nebo se otočí. O kus dál probíhá slavnostní otevření právě zrekonstruovaných budov včetně bývalé věznice stojících na úpatí Potaly. Ještě větší pompu lze čekat, až bude postavena kopie sídla dalajlámy, do které, jak tvrdí zástupci Pekingu v Tibetu, budou přemístěny i některé relikvie z původního paláce. Jen mniši v něm prý žádní nebudou.