Za Bohumilem Smejkalem
(14. 1. 1935 - 22. 3. 2009) Pamatuju si jako dnes, když začátkem roku 2007 vstoupil ke mně do kanceláře a po zdvořilém pozdravu skromně řekl: "Jsem sice už důchodce, ale musím pořád kvůli studentům cvičit a tak mně prsty ještě vcelku chodí. Nemohli bychom něco spolu s tím novým BROLNem podniknout? Já už mám tu výsadu, že mi o nic nejde. Na peníze nehledím. Toto bych dělal s radostí a pro radost. Co na to říkáte? Prosím, nic vám nenutím. Když řeknete, že to nejde, tak mně to vůbec nevadí." - Byl bych blázen, kdybych něco takového řekl. Zatetelil jsem se uvnitř, protože po odchodu Jindřicha Hovorky v létě předešlého roku přišla tato nabídka jako dar z nebes. Tento excelentní muzikant s obrovskými zkušenostmi, mimo jiné právě z BROLNu, v němž působil od roku 1956 do roku 1973, mohl být pro obnovené těleso jedině přínosem. A taky byl: My jsem jemu přinášeli radost a on na oplátku mladým muzikantům nastavoval laťku profesionality.
Při dalším setkání, kdy jsme začali přemýšlet nad dramaturgií společného koncertu, mi na úvod podal ruku a řekl: "Myslím, že bychom si mohli tykat, já jsem Bohoušek." A tak začala moje spolupráce s tímto skromným, neokázalým a přitom noblesním gentlemanem houslí, na pódiu ovšem strhujícím živlem. Musel jsem obdivovat jeho věčný optimismus a energii, s nimiž se vrhal do věcí. Jeho velkorysost, s níž sloužil hudbě. Nikdy netlačil "na pilu", jak se říká, svůj názor neměl za jediný definitivně správný, přestože jeho zkušenosti primária světově proslulého Janáčkova kvarteta či profesora houslové a komorní hry a děkana Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, by jej k odborné nadřazenosti přirozeně opravňovaly. Nikdy nic takového nedal svému protějšku - při vší profesní angažovanosti přece jenom nadšenému amatérovi - najevo. Když za mnou přišel s nápadem uspořádat vzpomínkový koncert na skladatele Emanuela Kuksu, svého blízkého přítele a spolupracovníka, řekl: "Já za to nic nechci. I ty muzikanty jsem domluvil skoro zadarmo, ale celé se mi to organizačně trochu vymyká z ruky. Nemohl bys mi za rozhlas s tím nějak pomoci?" Tak jsem se chopil produkce, natočili jsme pěkný program, a i nějaké dodatečné honoráře pro muzikanty jsme vyškrábli. Měl z toho ohromnou radost - nejen kvůli dílu svého přítele, ale i kvůli jeho vdově, kterou na koncert pozval.
Sám přiznával, že není žádným velkým teoretikem či hudebním filozofem, jeho síla byla v jeho zjevu a projevu na pódiu. Vždy elegantní - dámy na něm mohly nechat oči - se smyslem pro humor, odhodlaný nechat na pódiu duši, ovládal atmosféru sálů. Když odehrál koncert na podzim roku 2007, který byl bezpochyby vrcholem naší krátké spolupráce (jeho sestřih lze nalézt ke stažení na webových stránkách Českého rozhlasu), sál bouřil. Všichni obdivovali vitalitu téměř třiasedmdesátiletého virtuóza, vnímali energii, jež se z něj řinula. A jenom málo nás vidělo pot, jenž se řinul z něj, když přišel do šatny a zcela vyčerpaný sklesl na židli.
Zajímavý vztah měl k lidové hudbě. On, výsostný představitel klasické hudby, ji miloval, nepropadal však studiu hudební folkloristiky, spíše se snažil lidové melodie uchopit po svém. Na jednu stranu jej svého času práce v BROLNu vynesla na veřejné výsluní, na stranu druhou mu byla v jistém slova smyslu přítěží v kariéře klasického houslisty. Mnozí se na něj pro tu "cikánštinu" dívali přes prsty. Ale on to bral s nadhledem a jeho návrat k BROLNu v posledních letech nebyl vůbec náhodný. Byl to návrat i k čemusi hlubšímu. Jednou mi řekl: " Když jsme byli mladí, snažili jsme se uplatnit naše ambice a vzdělání. Sice jsem obdivoval a přepisoval hru středoslovenských primášů, ale jinak jsem regionální styly nestudoval. Spíš jsem se pokoušel skládat a psát úpravy, a to bez jakýchkoli kompozičních zkušeností. Byla to troufalost a jsem rád, že některé ty věci se už nehrají. A trochu si vyčítám, že jsem se té původní lidové hudbě víc nevěnoval." - Dva týdny před smrtí mi volal, jestli mu nemůžu doporučit nějakou literaturu o teorii moravské lidové písně, o lidových doprovodech a primášských stylech. "Sice doma něco mám, ale chci se na stará kolena tomu ještě trochu věnovat." Plánovali jsem spolu akce pro nadcházející sezónu, byl aktivní na mnoha stranách: dojížděl ještě učit na vysokou školu do Banské Bystrice, připravil hudebně velmi vtipný koncert na JAMU, byl pedagogickým rádcem při práci s mládeží. Co se životosprávy týče, byl to příkladný sólista, který nechtěl nic ponechat náhodě. Žádný nadbytečný alkohol či kávu, nestřídmosti v jídle nebo v životě. "V BROLNu mi vždycky říkali jogurtový primáš, protože všichni si na cestách užívali, popíjeli, zatímco já jsem seděl v koutě a jedl svůj jogurt. Jenže vidím svoje kolegy v branži, jak jim kolem sedmdesátky odcházejí klouby a mají všemožné potíže. Já si na to nemůžu zatím stěžovat."
Těžko se pak věří zprávě, kterou mi 22. března poslala jeho dcera: "Dnes nad ránem naprosto nečekaně odešel můj tatínek - prof. Smejkal. Díky za Vaši spolupráci, která ho tak moc těšila." Nás všechny těšila víc než moc spolupráce s ním a energie, kterou nám předával. Bude nám chybět. Ale přesto pevně věřím, že se tam nahoře záhy chopí houslí a při prvním sebevědomém primášském gestu se k němu upřou obdivné zraky nebeských posluchačů.