Z vody mám obrovský respekt, přiznává kajakář Vít Přindiš. Proč na světový šampionát trénoval v zimním oblečení?

Vítku, vy máte rád vodu. V čem je pro vás její půvab?

Čtěte také

Po kanálu La Manche zdolal Cookovu úžinu. „Při dlouhých přeplavbách je mozek váš největší nepřítel,“ říká dálkový plavec

To je těžká otázka. Vodu mám samozřejmě moc rád odmala, je základem života. Takto to beru. Navíc má neskutečnou sílu – nic se jí nevyrovná, co se týče síly. Když se rozhodne něco zničit, tak cokoliv jí stojí v cestě, musí uhnout.

A mně se odmala líbilo se na ni dívat, plavat v proudu, případně později na ní jezdit, učit se ji pochopit a využít ve svůj prospěch. To mi zůstalo doteď. Ale z vody mám obrovský respekt, protože jsem se dostal na nějaké řeky do zahraničí, jel jsem těžké úseky třeba na Novém Zélandu, a tam jsem zjistil, že voda má opravdu tak velkou sílu, že když si něco usmyslí, nemám šanci.

Ani mistr světa ji nepřemůže.

Ani mistr světa ji nepřemůže. A v tu chvíli jsem zjistil, že jsem radši ve své komfortní zóně, nechci z ní vystupovat a dostat se do problémů. Protože na vodě se člověk bohužel do problémů může dostat dost rychle a pak může nastat situace, která se nedá vyřešit a může skončit fatálně.

Na druhé straně, teď je nebývalé sucho. Ovlivňuje to nějak váš sport?

Sucho mě trápí, schne mi zahrada. (směje se) A celkově jsem alergik. Cítím hrozně moc, že alergenů je ve vzduchu moc, prachu je hrozně moc všude po parcích, po loukách. To město je takové prašné. Vždycky si vybavím film Interstellar, kde umíral život na Zemi a všude byl jenom prach. Doufám, že takto budoucnost nebude vypadat. Hrozně se modlím, aby zapršelo. Doufám, že o víkendu, kdy mají být třicítky, konečně sprchne a že se trošku ochladí a bude to zas všechno zelenější.

Ale na mistrovství světa, které máte čerstvě za sebou, taky nebyla úplně zima.

Tam nebyla zima, tam bylo ještě hůř než tady.

Čtyřicítky jsou běžná teplota.

Je to tak. Opravdu i místní říkali, že v létě to pod 40 stupňů moc často nechodí. Zažili jsme tam jeden týden, kdy pod 40 stupňů bylo, tak to bylo docela fajn. Ale několik závodních dní jsme měli okolo čtyřicítky, i přes 40 stupňů. To jsme se snažili chlazením a nějakou péčí o sebe předcházet tomu, abychom se nepřehřívali. Bylo to náročné, ale místní na to jsou zvyklí, klimatizace je naprosto běžná věc ve všech budovách a tak dále.

Snažili jsme se tělo připravit na to, co ho pak bude čekat v Oklahomě.

Jak jste se na to připravovali tady v České republice? Mohl vás člověk třeba vidět, kterak navlečení v mikinách a s čepicemi na hlavě běháte?

Mohl a myslím, že nás tak hodně lidí vidělo. Několik týdnů před mistrovstvím členové našeho týmu různě pobíhali po Praze. Já jsem dost často jezdil na kolečkových lyžích v Tróji navlečený v zimních věcech a jeli jsme tzv. heat training.

Čtěte také

U vody máme skvělou partu a úspěch si přejeme, pochvaluje si vodní slalomář Prskavec

Měl jsem šestitýdenní fázi na doporučení doktora, kdy jsem po dvou týdnech vždycky jel tento trénink a snažil jsem se cíleně přehřívat organismus. Ale samozřejmě bezpečně – nosil jsem teplotní senzory, které mi měřily teplotu středu těla. Snažili jsme se tělo připravit na to, co ho pak bude čekat v Oklahomě.

Měl jsem za sebou i nějaká měření. Vědecky potvrzené je, že by to mělo zhustit plazmu, zvýšit hemoglobin, takové ty věci okolo. Něco z výsledků takto vyšlo, ale samozřejmě subjektivně nejdůležitější potom bylo, že jsem se v Americe cítil opravdu dobře, že jsem neměl krizové dny, kdy bych se cítil vyčerpaný. Takže to beru pozitivně. Nicméně těch šest týdnů bylo opravdu náročných, jelikož byly třicítky i v Praze. Běhat v tomto bylo dost divné a spousta lidí si klepala na čelo. (směje se)

Kayakcross se neustále vyvíjí

Zlatá medaile je stále před námi na stole. Přinesl ji do studia mistr světa v kayakcrossu Vít Přindiš. Vy říkáte, Vítku, že nejezdíte proti soupeřům, ale proti vodě.

To platí ve slalomu. V kayakcrossu to nemůže z logiky věci platit, protože jsme tam čtyři najednou. Čtyři na rampě, čtyři v trati, čtyři, co se snažíme dojet dolů první, abychom postoupili buď do dalšího kola, nebo získali na konci jednu z medailí. Jeden z těch čtyř je ve finále vždycky smutný, jelikož mu medaile třeba o kousek unikne.

A tam se trochu omlátíte, ne? Je to sport, ve kterém je dost zranění?

Myslím, že zranění je asi míň, než se čekalo. Občas nějaká naraženina, seknutí do obličeje…

Olga Samková jela z rampy a něco si udělala s kotníkem.

Čtěte také

Když vidím ve vodě rybu, věřím, že závod dobře dopadne. Teď mi přinesli štěstí amuři, směje se zlatý Dostál

Olga bohužel na Světovém poháru v Praze skončila hodně nešťastně. Neuhlídala pohyb lodi a ta loď šla přímo kolmo do dna. V umělých tratích přece jenom není tolik vody a trefila přímo beton, takže si poranila oba kotníky a musela na nějakou dobu vynechat pádlování. Teď už s námi na mistrovství světa byla a jezdí.

Takové ty nejběžnější věci jsou naraženiny nebo nějaká lehčí tržná rána, ale většinou máme úplně jiné prostředky než na slalom, co se týče bezpečnosti. Výrazně pevnější helmy, které kryjí větší část obličej a tak dále. Není to samozřejmě úplně bezpečný sport. Moje maminka to nemá moc ráda, je dost proti tomu a říkala, abych to nedělal. (směje se)

Z roku na rok se mění technika, materiál, myšlení, taktika.

Je to něco jiného, než co jsem zažil doteď. Slalom je pro mě navždycky v srdci, vyrostl jsem v něm. Nicméně progres tam vidím už strašně malinkatý. I když se dostanu na nejvyšší úroveň, na kterou teď dokážu, ty posuny jsou tak malinkaté, že je to taková mravenčí práce.

Kdežto kayakcross je disciplína, která se neskutečně rychle vyvíjí. Z roku na rok se mění technika, materiál, myšlení, taktika. A je to něco, kde člověk rozhodně nezakrní, musí neustále o něčem přemýšlet, případně hledat nové cesty, jak se posunout a být lepší než soupeři ze světa.

Takže v optice příští olympiády jste toho názoru, že cesta na kajaku, kde jste řízením osudu druhý nebo třetí, není správná a že na kayakcross se dá vsadit?

Takto bych to neřekl, protože na slalomu jsem vyrostl. Spíš si ve svém věku chci vybrat, protože kombinace dvou disciplín je strašně fyzicky i psychicky náročná. Každá loď je úplně jiná, na každou disciplínu se musím trošku jinak připravovat. A skákat na závodě z lodi do lodi, vynechávat případně tréninky a nastavit se na to i mentálně je strašně náročné.

Prostě jsem si řekl, že nechci dělat dvě věci napůl a zkusím si jednu z nich vybrat. Volba padla na kayakcross, kde cítím, že se ještě dokážu posouvat, respektive dokážu učit. Učení mám rád, protože je to něco, co mě nutí nebýt na jednom místě.

Proč téměř všichni medailisté z mistrovství světa pocházejí z vodáckých rodin? Co Víta Přindiše vedlo k rozhodnutí odstěhovat se z České republiky? Bude cílit na příští olympiádu? A kde hledá motivaci, když se nedaří? Poslechněte si celý rozhovor.