Z Plzně až na Nový Zéland. Lindauerovy portréty maorských předků teď vystavují v Aucklandu

„Jsme na výstavě Ceněné maorské portréty. Všechny portréty, které tu vidíme na stěnách, namaloval umělec z Čech – Gottfried (Bohumír) Lindauer,“ říká kurátor výstavy Nathan Pōhio.

Galerie v Aucklandu se nachází v bývalé budově knihovny. Stojí na pozemku, který v roce 1840 daroval maorský náčelník prvnímu guvernérovi Nového Zélandu. 

„Šlo o takzvaný toka finoa – reciproční dar. Tedy dar, ze kterého vznikají dobré vztahy a od kterého se očekává, že bude nějak opětovaný. I to je součást naší koloniální historie a dějin Aucklandu.“

Sto let staré portréty

Portrét syna tohoto maorského náčelníka teď visí v aucklandské galerii nedaleko obrazu maorské ženy.

„Byla kuia – staršina. Oblečená je v nádherném plášti zvaném korowai a byla to osobnost. Stavěla se proti obírání Matky země o bohatství, jako je třeba zlato. Sama nemohla zlatokopy zastavit, tak alespoň odvazovala jejich loďky, takže je pak museli hledat po proudu.“

Obrazy Gottfried Lindauer namalovat před více než sto lety. Předlohou mu nejspíše nebyl nikdo z portrétovaných osobně, ale jejich fotografie. „Promítl si fotografii na plátno a překreslil ji tužkou. Šlo o součást jeho techniky. Lidem se výsledek líbil, takže hodně z nich se od něj nechalo portrétovat – Maorové i evropští přistěhovalci,“ odhaluje tajemství Lindauerovy techniky kurátorka Jane Davidson-Laddová.

Tetování jako rodokmen

Obrazy opravdu vypadají živě a detailně jako fotografie. Lindauer si ve svých poznámkách zaznamenal, že zvláštní pečlivost potřeboval při překreslování tradičního tetování na obličeji, takzvaného moko.

Stará galerijní návštěvnická kniha ze začátku minulého století, v níž jsou i vzkazy v maorštině|foto:Jana Karasová, Český rozhlas

„Chápu proč. Moko ukazuje člověku, který vás vidí, vaši fakapapa – v podstatě váš rodokmen. A musí být zcela přesné, není v něm prostor pro uměleckou interpretaci. Pokud někoho chcete reprezentovat správně a vzdát mu tak úctu, musíte vše zachytit zcela precizně.“

Podle reakcí Maorů se to Lindauerovi podařilo. Archivářka Fraja přivezla na vozíku starou galerijní návštěvnickou knihu ze začátku minulého století a čte z ní jeden vzkaz přeložený z maorštiny.

„Jak příjemné je dívat se na tyto obrazy, které vytvořil tento pakeha – cizinec. Jako by ožívaly. Měli bychom být vděční tomuto člověku, který zachytil podoby našich starších jako poklad pro budoucí dny.“

Spojování s maorskými předky

Kurátor Nathan Pōhio mne ještě vede po ochozu galerie podél dalších maorských portrétů k tradičnímu maorskému umění whakairo – vyřezávaným sloupům a zdobeným obrubním. S Lindauerovými portréty mají společného mnohem víc, než se zdá.

Čtěte také

Česká a maorská kultura mají mnoho společného, tvrdí „Maoravák“ Grapl

„Postavy, které vidíte, jsou předkové, na které se stále vzpomíná. Lemují místnost a podpírají střechu. Vytvářejí tak atmosféru důvěry, vřelosti, toho, že jsou přítomní. A fungují vlastně jako portréty. Proto jsem je tady dal vedle sebe. Kulturní hodnoty se tak předávají bez ohledu na to, jakou uměleckou techniku zvolíte.“

Při východu z místnosti se z reproduktoru ozývá maorské zaříkávání. „Aby nás zbavilo jakéhokoliv tapu – posvátnosti, která by se na nás mohla přenést, když jsme se v galerii spojovali s našimi předky. Vrátíme se tak do neutrálního stavu, ve kterém jsme sem vešli.“

Lindauerovy maorské portréty bude aucklandská galerie vystavovat do letošního podzimu. Jeho dřívější malby jsou k vidění i v Česku – stačí zamířit do kaple ve Valašských Kloboukách.