Vzpomínky na starce, kterému každý tleskal
Jean Marais byl jedním z nejslavnějších francouzských herců všech dob. Minulý týden byla na pařížském Montmartru otevřena výstava k desátému výročí jeho úmrtí. Je tedy tomu přesně deset let, co Marais ve věku pětaosmdesáti let zemřel. Na stará kolena se tento herec usadil v městečku Vallauris v Provence, kde se dal na keramiku. A jak tam na něj lidé vzpomínají?
Jean Marais hrál v životě mnoho rolí, ale u nás proslul asi nejvíce ve filmu Fantomas. Mimochodem, s Louisem de Funesem, který měl pověst nesnášenlivého herce, měl během natáčení tak velké potíže, že mu jednou musel říci, že pokud se už nezačne chovat normálně, tak mu rozbije ústa. Druhý den přišla za Maraisem žena Louise de Funese s tím, že jestli jejímu manželovi ublíží, tak ho prý zabije. Inu, komisař Juve dělal potíže i mimo plátno.
V posledních letech svého života se Jean Marais usadil v Provence a dal se na keramiku. "Jean Marais přijel do Vallauris koupit si keramickou hlínu, chtěl dělat sochy, byl tím úplně posedlý," říká mi Marie Jose Moinetová z turistického úřadu v Golfe du Juan, kam teritoriálně Vallauris patří. "Prodavač se ho tenkrát zeptal, jestli ví, jak na to. On odpověděl, že si nakoupil řadu knih. To prý nestačí, řekl mu prodavač. Bylo by lepší se to naučit od někoho, kdo to přímo dělá. Znám takového člověka, jmenuje se Jo Pasquali."
"Přišel za mnou a zeptal se mě, jestli bych mu s tím nepomohl. Já jsem měl velkou úctu. A když mě poprosil, zda-li bych ho to neučil, tak jsem zpočátku ani nechtěl, protože jsem si to prostě netroufal. Ale pak mě žena přemluvila a my jsme se spřátelili," říká mi Jo Pasquali.
Měl jsem velké štěstí, že jsem ho potkal. Přes turistický úřad jsem si s ním marně zkoušel dohodnout schůzku, nakonec se průvodkyně Jutta nabídla, že mi alespoň ukáže jeho dům se slavnou bránou, kterou navrhl jeho životní přítel Jean Cocteau. A tak jsme koukali na vrata a najednou přijel Pasquali - samozřejmě, už mi neunikl.
"Byl velmi talentovaný na všechno, co dělal, tedy film, divadlo, psal, zabýval se i dekoracemi. A pak se dal na sochy a keramiku. Všechno chápal velmi rychle a brzy byl schopen to dělat sám. Nikoho takového jsem ještě nepotkal. Za pár měsíců byste řekli, že se tím živil celý život," dodává Jo Pasquali.
Vracím se do města, Vallauris žije keramikou. Hlavní ulice je plná krámečků s nejrůznějšími miskami, hrnečky, tácky. Marais se usadil na dobrém místě a lidé ho tu milovali. Jeho sochy můžete obdivovat v místním muzeu, které leží jen kousek od hlavní třídy. "Jsou to věci hodně mystické, všechny ty sfingy. Mně osobně se líbí hlavně socha zvířete, i když popravdě řečeno, ještě více mám ráda jeho obrazy," vysvětluje mi paní z muzea.
Toulám se uličkami Vallauris, městečka, které je jen kousek od Cannes, kam Marais během festivalu nejezdil rád. Miloval svůj klid a svůj nový domov. I když mezi lidi chodil také.
"Sem ke mně do restaurace přišel poprvé někdy v roce l985, pak sem začal chodit pravidelně. Myslím, že se mu tady líbilo, hlavně ta atmosféra, společnost, tedy lidé, kteří tu večeřeli. Cítil se tu dobře a samozřejmě doufám také, že mu tady chutnalo," říká Jean Claude Rocher z restaurace Le Coin Cosette. Určitě není mnoho slavných lidí, kteří by se chovali tak přirozeně a vážili si života bez ohledu na pokročilý věk. "Stáří, to je privilegium. Znamená to, že člověk nezemřel mladý," říkával Jean Marais, čestný občan Vallauris, kde je také pohřben.
"Byl laskavý, milý, otevřený, lidé ho často žádali o autogram a vždy jim vyhověl. Pamatuji si, jak sem jednou přišel na večeři. To bylo krátce před jeho smrtí. V restauraci sedělo 150 lidí. A když odcházel, tak se všichni zvedli a začali mu tleskat," dodal restauratér.
