Výzkum demence by se neměl soustředit jen na mozek, ale i na důstojný život lidí s demencí

Vědecké objevy nám pomáhají pochopit, co se v mozku děje a proč. Cílem je ale dospět k tomu, jak zlepšit kvalitu a důstojnost lidského života. Jak lze měřit, zda se člověk cítí dobře a je spokojený?

Setkáváme se s rodinami lidí s demencí a ptáme se jich, co by chtěli zažívat v posledních letech svého života. Neodpovídají: „Chci, aby mi rychleji fungovaly nervové spoje.“ Spíše říkají: „Chci si znovu užívat hudbu. Chci být s vnoučaty nebo pravnoučaty. Chci znovu malovat.“

Do procesu vědeckého poznávání proto musíme zapojit i lidi, kterým má výzkum pomáhat. Vedle buněčné biologie je třeba zahrnout také psychologii a výzkum lidského chování. To, co představuje důstojný život, se totiž liší napříč kulturami i jednotlivými rodinami.

Čtěte také

Magazín Experiment: Jak může aplikace chránit mozek proti demenci? A jaké události ve vesmíru nás letos čekají?

Navrhl jste něco jako autoatlas pro výzkum demence a přirovnáváte ho k plánování cesty. V čem myšlenka spočívá?

Je rozdíl mezi rodinnou dovolenou a služební cestou. Každá má jiný cíl, jiný program i jiný způsob prožívání. Podobně i cesta od vědeckého výzkumu k důstojnému životu potřebuje jasnou mapu. Musíme si promyslet jednotlivé zastávky, místa, kde se zastavíme a zamyslíme se nad tím, co naše poznatky znamenají pro nás i pro lidi, kterých se týkají.

Kde je podle vás důležité se zastavit?

Můžeme vytvářet prostředí, které lidem poskytuje podporu a posiluje jejich chuť do života. V Evropě a Severní Americe však často lidi s demencí spíše uskladňujeme. Vznikají chráněná bydlení, domovy s asistencí nebo specializovaná oddělení pro osoby s poruchami paměti. Dáváme jim ušlechtilé názvy, ale tím podstatu problému neřešíme. Často jde o způsob, jak tyto lidi dostat z dohledu i z naší mysli.

Jenže pokud by zůstali doma, rodiny si s péčí často nevědí rady.

Jistě. V mnoha zemích byla v minulosti třeba sanatoria pro lidi s tuberkulózou. Dnes si ceníme mladistvosti, energie a životního elánu bez ohledu na věk. Pokud toho chceme dosáhnout i ve stáří, musíme zkoumat kvalitu života se stejnou intenzitou, s jakou studujeme buněčné membrány. Jedno bez druhého nestačí.

Čtěte také

Jak zpomalit nástup demence? Nejpodstatnější je společenský kontakt, zdůrazňuje Hájková z České alzheimerovské společnosti

Znamená to zaměřit se na prevenci prostřednictvím životního stylu?

Mezinárodní studie popisují takzvané modré zóny, tedy oblasti, kde se lidé dožívají vysokého věku ve zdraví. Přispívá k tomu prostředí, strava, pohyb i způsob života. Tento typ výzkumu sleduje člověka a jeho komunitu zvenčí. Na druhé straně stojí výzkum nervových buněk a jejich fungování. Potřebujeme obojí – porozumět tomu, jak buňky ovlivňují komunitu a jak komunita ovlivňuje buňky.

Takže zlepšit kondici mozku může člověk nejen sám sobě, ale i lidem kolem sebe?

Pokud se nebudeme věnovat stárnoucí populaci, přijdeme o mnoho. Otázka věku odchodu do důchodu je celosvětovým tématem. Nejde pouze o financování důchodů, ale také o ztrátu zkušeností a znalostí starší generace. K lidem, kteří stárnou, bychom mohli přistupovat mnohem pozitivněji. Obohatilo by to společnost nejen ekonomicky, ale také kulturně.