Vyprávění není jen umění. Spojuje generace doma i napříč kontinenty, říká lektor tvůrčího psaní René Nekuda

Co je to Příběhostroj?

Jde o hravou knížku pro děti a pro rodiče, jejímž cílem je, aby si doma vyprávěli unikátní pohádky a příběhy, které třeba nefungují mimo rodinu, ale dědí se z babičky na maminku a dál.

Čtěte také

Nastartuje svou kreativitu. Mistrovský kurz Reného Nekudy

Jak jste na tento nápad přišel?

S babičkou jsme si moc rádi vyprávěli pohádky a bláznivé příběhy, třeba po cestě na zahrádku do zahrádkářské kolonie. Babička mě vodila za ruku a já si vymýšlel příběhy. Teď už babička není, ale já na to pořád rád vzpomínám. Chtěl jsem, aby tato věc nezapadla a dostala se i do dalších rodin. Zároveň jsem cítil od svých kurzistů potřebu pomoct, nakopnout je, aby to nebyla jenom prázdná hlava a prázdný papír. Knížka by jim s tím měla pomoct.

Co je projekt Hakuna Matata?

Je to deset let starý projekt, který si klade za cíl vydávat každý rok jednu knihu, která mění reálný svět k lepšímu. Děláme tedy charitativní knížky, většinou jsou to sbírky povídek, které potom prodáváme. Výtěžek pak posíláme na dobrou věc.

Název znamená ve svahilštině „bez problémů“. Proč jste projekt takto nazval?

Může za to moje cesta do Keni, kde jsem jako novinář dokumentoval adopci na dálku v keňském slamu. Tam jsem přičichl ke Keni, Africe a taky k této frázi. A protože knížka měla africkou tematiku, nebylo lepšího názvu. Peníze z knihy jsme posílali keňským dětem a kupovali jsme jim za ně učebnice.

Od babičky k české škole v Chicagu

Spolu s absolventy vašeho kurzu jste před čtrnácti dny představili povídkovou sbírku Zavátí, inspirovanou vyprávěním potomků českých emigrantů, kteří se usadili v Chicagu. Jak vznikala?

Česká škola Tomáše Garrigue Masaryka mě pozvala na konferenci do Chicaga. Byl jsem z toho úplně paf. Do té doby jsem si totiž nedokázal představit, co všechno obnáší boj za češtinu a českou národnost v zahraničí. Potomci emigrantů chodí každou sobotu do české školy potom, co pět dní strávili ve své škole. Doma je učí rodiče, kteří zase přes týden chodí do práce.

Čtěte také

Čeština za hranicemi: Jak víkendové školy drží jazyk, kořeny i komunitu

Chtěl jsem toto téma vytáhnout na světlo, a napadlo mě propojit tamní studenty s mými kurzisty. Studenti udělali krátké prezentace, jak se jejich rodiny dostaly do Ameriky, a moji studenti si z toho vybrali jeden motiv nebo nějakou malou událost, na čemž pak stavěli povídky různých žánrů.

Na křest koncem listopadu přiletěla z Chicaga i Klára Moldová, která učí češtinu na tamní škole TGM. Teď jsme v telefonickém spojení, přeji dobrý den. Co bylo prvotním impulzem pro vznik knihy? Jak spolupráce vypadala?

Klára: S Reném jsme se seznámili na konferenci českých škol v zahraničí. Šlo o projekt pro naše nejstarší děti, které vyučujeme, děti ve věku 16 až 19 let. Požádali jsme je, aby doma vyslechly svoje rodiče a povídali si společně o tom, jak probíhala jejich cesta do Ameriky. Následně se pak každý žák spojil s konkrétním spisovatelem, který na základě motivů z vyprávění zpracovali pobídky.

Jakou roli v projektu hrála samotná škola TGM v Chicagu?

René: Právě díky škole se propojili a sdružili krajané, kteří obětují svůj volný čas a zápasí o udržení češtiny. Mnoho dětí ani do České republiky nejezdí. Čeština, historie i náš národ jsou tak pro ně velmi abstraktní.

Čtěte také

Čeština je pro chorvatské Čechy pouto s domovem předků. Na kurzy chodí nadšeně i úplní začátečníci

Jak jsou na tom američtí studenti s češtinou?

Klára: Já mám to štěstí, že učím výkvět naší školy. Jsou to děti, které k nám docházejí třináctým rokem. Mluví naprosto plynně. U některých byste při mluveném projevu nepoznali, že vyrůstaly v zahraničí. Je to znát trochu na slovní zásobě, trochu na pravopise, na kterém ale děti neustále pracují. Ale jinak bych řekla, že pro běžného českého mluvčího je rozdíl skoro nerozeznatelný.

Jak se vám líbil křest knihy Zavátí v Česku?

Klára: Rozhodla jsem se úplně na poslední chvíli. A bylo to skvělé. Je to totiž taková jistá forma maturity, vysvědčení anebo odměny pro naše žáky, kteří za dlouhodobé docházení do české školy vlastně nedostávají žádné kredity nebo veřejná ocenění. Jenom málokdy se stane, že žáci můžou takto veřejně sklidit ohlas, získat uznání za to, co vlastně roky v české škole dělají.

Jaký je tedy v Chicagu zájem o češtinu a co bývá nejčastěji důvodem zájmu?

Klára: Do Masarykovy školy docházejí žáci z různých důvodů. Nejčastěji jsou to potomci polistopadových emigrantů, rodičů, kteří češtinu doma používají. Při každodenním shonu ale samozřejmě nezbývá čas na rozebírání české kultury, reálií a podobně. Tady tedy česká škola supluje domácnosti.

Čtěte také

„Používáme stejnou češtinu jako naše babičky a dědečkové.“ Moldavští Češi stále zápasí o své kulturní kořeny

Vyučujeme ale také dospělé, kteří češtinu neovládají vůbec. Bývají to potomci krajanů druhé třetí generace, kteří sem přišli třeba před sto lety, kdy se čeština tolik neudržovala a propagovalo se heslo: Žijeme ve Spojených státech, pojďme používat jazyk této země. Tyto generace tedy dohánějí jisté dluhy, které napáchali jejich předci.

Máme tu ale i přiženěné nebo přivdané členy rodiny. A dnes samozřejmě, jak se svět díky technologiím a cestování zmenšuje, máme mezi studenty i zájemce o Fulbrightovo stipendium v Praze, rodiny diplomatů atd.

René, překvapila vás čeština Američanů dnes?

René: Velmi. Byl jsem tam opravdu jako v Jiříkově vidění. Do té doby jsem skutečně nevnímal, jak náročná to je činnost, kolik energie a času tomu musí naši krajané a jejich potomci věnovat. Je mi líto, že se o tom v České republice moc neví, a i proto jsme lidem v zahraničí chtěli dát hlas skrze knížku.

Jak důležité je pro budoucího autora číst? A proč by mělo být tvůrčí psaní součástí školních osnov? Poslechněte si celý rozhovor.