Výkon stavíme nad lásku ke sportu, kritizuje ragbista Macháček. Inspiraci hledá v Norsku

Odehrál jste 55 zápasů za národní tým, ten poslední v prosinci 2009. Následně jste založil klub Olymp Praha, který se soustředí na mládež. Co vás vedlo k založení Olympu?

V roce 2015 jsem hledal, co budu dělat dál. Vymysleli jsme projekt, jak dostat české ragby na olympiádu, dohodli jsme se s tehdejší centrem sportu ministerstva vnitra, že založíme akademii pro „sedmičkáře“. Ale život se mění – a nakonec se z toho vyklubal klub pro policisty, hasiče a také pro mládež. A jsem pyšný na to, že se můžu podílet na chodu klubu s 250 členy, kteří si snad užívají ragby.

Čtěte také

Ragby spojuje, politiku neřešíme, říká český kapitán ragbyového týmu Evropského parlamentu

Ragby má v pravidlech pět stěžejních hodnot – čestnost, soudržnost, nadšení, disciplína a respekt. Jak důležité to je a co to znamená?

Teď se dostáváme k filozofii a to je podle mě nejdůležitější. Protože sport má především vychovávat a rozvíjet lidi. Víc než cokoliv jiného. A když si to uvědomíme, tak to jsou hodnoty, které definují, o čem sportování je. A celosvětová ragbyová unie byla natolik prozíravá, že to rovnou jmenovala a uplatňuje je.

Jak moc je zřejmé, že ragby hrají vzdělaní lidé? Jste informatik, máte za sebou matematicko-fyzikální fakultu. Nepřivádí takhle definované hodnoty někoho, kdo je vzdělanější?

Teď se dostáváme na tenký led, takhle bych to nespojoval. Už v 19. století, když ragby vznikalo, tak bylo rozšířeno na školách v Anglii, měli to jako výraz stavu a vymezovali se proti kopané – že studenti a vzdělaní hráli ragby, zatímco zbytek populace hráli fotbal.

Dnes je to už jiné, ale častokrát se to drží – ragby podobně jako bojové sporty mají hodnoty vetkané i v pravidlech, kde neexistuje, abychom pokřikovali na rozhodčího.

Čtěte také

Do školy na kole, o přestávce ping-pong. K pohybu lze děti vést, i když škola nemá tělocvičnu, radí školní inspektor

Co vás přitáhlo k mládeži a k trénování? Co vás přivedlo k tomu, že jste se stal tělocvikářem? Bylo to vědomí, že myšlenka sportu v Česku není dobrá?

To je očividné. Není to dobře u nás nastaveno, tady se soustředíme na výkon. Zatímco bychom se měli soustředit na to, aby si každé dítě pohyb zamilovalo, oblíbilo a bylo zdravé, tak jako je to v jiných zemích.

Kdo se na ten výkon soustředí, jsou to děti, rodiče, trenéři?

Je to systém, u nás je to takto nastaveno. Už když jsem byl mladý, tak byla tvrdá specializace v hokeji, gymnastice. Dnes se to propisuje do dalších sportovních odvětví, s fotbalem se začíná brzy. Stát podporuje sportovní kluby přes svazy a odměňuje je za to, že se soutěží už od raného věku. A to je kontraproduktivní, mnoho studií to ukázalo a nic se u nás nemění.

Zdravá populace

Je ten problém v tom, že čím víc členů budu mít, tak na větší kus dotací si sáhnu? Takže kompetitivnost mezi sporty je ve finančním zájmu? Mělo by to být víc propojeno?

Hrajeme hru s nulovým součtem. Když přibude dětí v jednom odvětví, tak logicky ubude v jiném odvětví.

Čtěte také

Kulatý stůl: Jak mohou Olympijské hry motivovat děti ke sportu? A je dobře nastavena podpora sportu?

Hra, kterou by měl náš stát hrát, je, že bychom se měli snažit, aby každé dítě sportovalo, zamilovalo si pohyb. A to se nestane tím, že budeme sypat peníze sportovním svazům, které obsluhují jenom čtyři procenta populace.

Princip je ten, že sportovní svazy jsou nastaveny na výkon, jsou hodnoceny podle medailí z olympiády a podobných parametrů. A nejsou hodnoceny tím, kolik celkové populace sportuje ve věku 19 let.

Když se podíváme do zahraničí, a já rád uvádím Norsko, tak ti to dávno pochopili a hru nad námi vyhrávají 20:0. Jejich cílem je, aby sportovali všichni, protože to pak znamená zdravou a chytrou populaci. A my to nechápeme.

Cílem je, aby sportovali všichni

V kolika letech se začal specializovat třeba fenomén norského běžeckého lyžování Johannes Høsflot Klæbo?

Skutečně specializovat se začal v 15 letech, ale běžky mu dal dědeček ve dvou letech, protože tam je to normální. Ale jde o to, že dělal hodně dalších sportů a nespecializoval se na běžky. Podobně jako zbytek norské populace – oni jsou multisportovní, dělají všechno, baví je to. A až přijde čas třeba kolem puberty, tak se začínají specializovat.

U nás jsme to nepochopili a specializujeme se brzo. Věnujeme se nadaným, ale je těžké definovat v osmi letech, kdo je nadaný.

Musíme se věnovat všem, ale hlavně si musíme přenastavit náš záměr – cílem státu nemají být medaile z nějakého mistrovství, ale zdravá populace. A pohyb je jednou ze základních složek zdraví. To bychom měli mít na zřeteli prioritně.

Začít ve škole 

A kde se to má změnit?

Existuje jediná instituce, kterou prochází celá populace, a tou je škola. Čili naprosto logickým závěrem je, že děti si musí zamilovat pohyb ve škole. Když jsme byli malí, tak jsme běhali venku velice hodně a často, troufnu si tvrdit 10 až 20 hodin týdně spontánního pohybu. Dnes se to radikálně proměnilo a třeba třetina dětí se mimo školu nehýbe vůbec.

Ragbista Jan Macháček|foto:Michal Beránek / CNC / Profimedia

Co si budeme nalhávat, kvalita v tělesné výchově se na prvním stupni nezlepšila. Svých kolegyň, paní učitelek, si velice vážím, ale ne každá má na to vlohy. A je potřeba jim pomoct. A proto jsme přišli s tím, že jim pomohou trenéři…

Když se děti nehýbou, tak školu nezvládají. Po druhé hodině uvadají a nejsou schopné vnímat. Proto je nutné, stejně jako v zahraničí, navýšit počet hodin tělesné výchovy a zařazovat více pohybu během školního dne.

Slováci teď dělají výborný projekt Pohybem k pohodě – organizují pěší procházky do školy, v průběhu matematiky se zvednou a dělají pohybová cvičení.

Jak by měla vypadat tělesná výchova jako předmět ve školách? Poslechněte si celý rozhovor.