Výkon je zásadní, ale atlet musí mít i osobnost. Měl by se umět rozdat, říká šéf Světové atletiky Coe

Jak podstatné je pro vás být v Praze? Vyhrál jste tady svoji první velkou medaili. Je to pořád místo, kde se cítíte výjimečně?

Ano, rozhodně ano. Je to jedno z nejkrásnějších měst na světě. Kdysi jsem žil v Římě a přijde mi, že Řím a Praha jsou si hodně podobné. Je to město, ve kterém jsem taky vyhrál svoji první velkou medaili. Bylo to v roce 1978 na ME. Pochopitelně tehdy to byl úplně jiný svět. Tehdy poprvé jsem byl vystaven světu, který byl pod kontrolou komunismu. Pro někoho, kdo studoval humanitní vědy, historii a ekonomiku a viděl to najednou na vlastní oči, to bylo naprosto výjimečné a zvláštní.

Čtěte také

iROZHLAS

Manuel zazářila na Zlaté tretře a ovládla čtvrtku. Olympijský šampion Lyles se blýskl světovým rekordem

Opravdu málo lidí to vidělo na vlastní oči. A právě to je skvělé na sportu, protože vám dává příležitosti podívat se na svět, který – kdybyste nebyli sportovci – byste viděli třeba za dalších třicet čtyřicet let.

Do Česka jste se vrátil už několikrát. Byl jste hostem Zlaté tretry jako ambasador olympiády v Londýně a potom pochopitelně jako prezident Světové atletiky. Jak důležitá je Zlatá tretra? Jak byste to popsal? My v Česku víme, že to není jen obyčejný mítink, ale že má opravdu důležité místo v kalendáři Světové atletiky.

Sebastian Coe|foto:Adam Davy, Profimedia

Je to fantastická akce, která má za sebou výbornou historii. Alfons Juck, který je ředitelem mítinku, a samozřejmě Jan Železný, který je rovněž ve vedení, dělají skvělou práci. Byl tam Noah Lyles, viděl jsem se s ním a on opravdu pěl obrovskou chválu na Zlatou tretru a říkal, že je to prostě něco jiného než obyčejný mítink.

Jak důležité je vidět ráno stovky dětí, které soutěží a které jsou ve velmi blízkém kontaktu s takovými hvězdami, jako je Noah Lyles, Mondo Duplantis a další? Stejně tak byli spojeni s Usainem Boltem... Jak je to pro děti důležité?

Je to velmi důležité, protože většinou vidíme, že tyto světy jsou oddělené. Ti nejlepší na světě, atleti a atletky, a fanoušci žijí úplně něco jiného. Mám rád fotbal, pracoval jsem ve fotbalu, tam je to možná ještě významnější. Tam ti hráči jsou od obyčejných fanoušků ještě dál.

Čtěte také

iROZHLAS

V Monaku vyhlásili šest nejlepších atletů sezony. Cenu získali i švédský tyčkař Duplantis nebo sprinter Lyles

Když si vezmeme Duplantise, tak ten je určitě odtržený od reality, ale fotbaloví fanoušci a fotbalové kluby to prostě vnímají úplně jinak. Snaží se pracovat na nějakém vztahu, neustále dělají nějaké akce. Myslím si, že na atletice je úžasné – a toho se musíme držet – právě propojení našich fanoušků, obzvláště těch mladších, se závodníky.

Vždycky mám obrovskou radost, když se můžu na konci nějaké velké akce podívat na to, jak je vlastně náš sport přístupný a jak přístupné jsou naše hvězdy, jak tam zůstávají třeba hodinu poté, co dozávodily, podepisují se fanouškům na dresy, dělají selfie a ukazují, že mají spoustu energie, kterou chtějí dávat lidem zpátky. Myslím, že je úžasné, že ti nejlepší atleti jsou připraveni toto lidem vracet.

Atletické výkony jsou skutečně výjimečné, ale jedna otázka mě napadla v souvislosti s tím, když jste srovnával atletiku a fotbal. Není ta hvězdnost, která patří k fotbalu, příliš umělá? A nepodcenila to atletika? Není právě ta hvězdnost to, co chybí atletům, kteří dokážou zlomit světové rekordy? Ostatně viděli jsme to v případě třeba londýnského maratonu. Myslím si, že tito hrdinové a hrdinky by si zasloužili úplně stejnou hvězdnost, ne-li větší, než jaká je přítomna ve fotbale.

Ano, ono to funguje oběma směry. Podívejte, samozřejmě jako mezinárodní federace a jako skupina 214 členských organizací, které reprezentujeme, vždycky můžeme pracovat víc – a snažíme se o to. Když se podíváte na některé věci, které děláme, jak se snažíme rozšiřovat naši databázi, snažíme se, aby přibývalo fanoušků, abychom rostli na sociálních médiích, tak to se nám v posledních letech daří a to je pro nás klíčové. Je to pro naše strategické myšlení zásadní.

Čtěte také

Atletika není v krizi. Má ale generační problém, popisuje bývala atletka Helena Fibingerová

Ale já vždycky připomínám atletům, že jejich výkon je sice zásadní, ale že zároveň musejí mít nějakou osobnost, musejí být něčím zajímaví, musejí se umět rozdat a něco ze sebe dát. Někdy to může být únavné, náročné i frustrující, ale jinak to nejde. Bez toho to nejde. Pokud lidé nejsou osobnosti, tak nedokážeme postavit a vybudovat někomu výraznější profil.

A vidíme to. Ostatně ti, kteří jsou nejznámější, nejsou vždy ti, kteří předvádějí ty úplně nejlepší výkony, světové rekordy, nejsou to olympijští vítězové. Jsou to ti, kteří jsou připraveni být k dispozici, mluvit o svém sportu, mluvit o svém vlastním příběhu, o své cestě. A myslím si, že vždycky můžeme dělat víc. To je pravda. Atleti taky. Někdy ale třeba management atletů může být trošku méně kontrolující a může dát svým svěřencům trošku víc flexibility a místa.

Jaká by měla být role Světové atletiky směrem ke sportovcům a jak blízko by asociace sportovcům měla být? A co nového přinese historicky první World Athletics Ultimate Championships v Budapešti letos v září? Poslechněte si celý rozhovor.