Všichni jsme tak trochu kanibalové
Muzeí, výstavních síní a galerií jsou v německé metropoli stovky. Zviditelnit se není zrovna snadné. Přitáhnout pozornost médií a návštěvníků se podaří jen malému procentu z nich. Výstava s názvem Všechno kanibalové? si ovšem na nedostatek pozornosti nemůže stěžovat. Kanibalismus je sice na jedné straně tabuizované, ale pro většinu lidí současně také svým způsobem fascinující téma.
Vstupuji do galerie Me Collectors Room. První, co mne upoutá, je televizní obrazovka, z níž na mne mrká muž. Nebo spíše mužská hlava ležící na jídelním stole uprostřed zeleninového salátu. „Nejde nám o žádnou senzaci, nechceme šokovat,“ říká při vernisáži majitel galerie Thomas Olbricht.
„Je to výstava, kde jde o obavy, vášně, radost i násilí, které jsou v nás všech. Tato výstava nás má přimět, abychom o tom přemýšleli, a ne vyvolávat senzaci,“ přizvukuje kurátorka Jeanette Zwingenbergerová. „Téma kanibalismu je tu od pradávna – při znázorňování podsvětí, ďábla, hříchů, v mýtech, v pohádkách, v antice, v bibli… až k dnešním hororovým filmům.“
Pravda, stačí vzpomenout Jeníčka a Mařenku, které chtěla čarodějnice strčit do trouby, nebo Hanibala Lectera z Mlčení jehňátek. Jde o tabuizované téma, ale samotná výstava ukazuje, že přitahovalo umělce odnepaměti. Včetně Francisca Goyi.
„Téma kanibalismu bylo velmi aktuální u Hieronyma Bosche, v 16. a 17. století, později také u surrealistů. Tehdy však bylo obaleno mýtem, zatímco dnes je jeho vyjádření doslovné, explicitně a brutálně znázorněné,“ říká kurátorka. Právě z takových exponátů je člověku až nevolno. Například z dortu Philippa Mayauxe, který je sestaven z napodobenin částí lidského těla.
A to ani nemluvím o komerčních předmětech, kde si vedle DVD s filmem Mlčení jehňátek nebo knihy o nejznámějším německém kanibalovi Arminu Meiwesovi můžete koupit i useknuté lidské prsty, uši z marcipánu nebo plastové oční bulvy.
Jeanette Zwingenbergerová výběrem děl naznačuje, že o určitý druh kanibalismu, i když v pozitivní formě, může jít také v případě kojení dítěte. A co taková mentální anorexie, která pro německou kurátorku žijící v Paříži představuje moderní formu sebezničení?
Anebo umělecký kanibalismus. „Kolik umělců se inspiruje nebo doslova vykrádá nálady svých kolegů?“ klade kurátorka výstavy provokativní otázku. A dárcovství orgánů…? Když se na výstavu podíváte očima Jeanette Zwingenbergové, tak vás skutečně musí napadnout, zda opravdu všichni nejsme tak trochu potencionální kanibalové.
