Vržou a klepou se, bez nich by to však nebylo ono
Staré technické památky hodné obdivu najdete v mnoha městech v Evropě. Často zůstane nějaká v provozu a stane se zajímavou atrakcí. Jako třeba historická tramvaj, která jezdí i v Praze. V portugalském hlavním městě však takové národní technické památky staré i přes sto let slouží dodnes – turistům i obyvatelům. A nejsou to jen tramvaje. V Lisabonu jsou totiž součástí hromadné dopravy také tři pozemní lanovky a jeden výtah.
Z ulice Svatého Pavla v centru Lisabonu vejdete velkými dveřmi jakoby do průjezdu. Hned za nimi čeká pozemní lanovka a u ní průvodčí. Uvnitř sedí pár lidí, kterým se nechce šlapat do prudkého kopce do Vysoké čtvrti – Bairro Alto. Kabina má sice čerstvý žlutý nátěr, ale je vidět, že je stará. Celá ze dřeva, mechanický zvonek na podlaze, nemá ani dvířka, jen skládací kovový plůtek a sedí se na dřevěných lavicích.
Pozemní lanovky jako je Bica zbyly v Lisabonu tři. Pomáhaly lidem překonávat strmé svahy. Stejně jako výtah Santa Justa, u kterého se platí jako v autobuse nebo tramvaji. Tahle zdviž je jedním ze symbolů města a dnes ji využívají hlavně turisté. Z vrchní stanice je krásný výhled na starý Lisabon, kterému se říká město sedmi kopců.
Vraťme se však na zem, na koleje. Konkrétně do muzea dopravního podniku Carris pod majestátním ocelovým mostem přes řeku Tejo. Tady se vše dozvíme od šéfky muzea Suzany Fonsecové.
„První pozemní lanovka byla ta s názvem Lavra v roce 1884. Pak Gloria v roce 1885. Obě nejdřív jezdily na vodu – nádrž v horní kabině se napustila vodou, byla tak těžší a vytáhla spodní kabinu. Další byla lanovka Bica v roce 1902 – ta už měla parní strojovnu,“ vysvětluje.
Pozemní lanovky, které jezdí po kolejích na běžné ulici, stavěl inženýr francouzského původu z Porta, Raoul Mesnier du Ponsard. Zdviže byly potřeba, protože i na koně, kteří tahali původní vozy hromadné dopravy, byly některé kopce moc strmé. V roce 1901 však vtrhly do Lisabonu elektrické tramvaje. Měly už jinou sílu a šplhaly do kopců raz dva. Postupně nahradily i část pozemních lanovek. Ty zbyly jen tři, v nejprudších kopcích.
Tramvaje byly průkopníky elektřiny v portugalské metropoli. „Tehdy ve městě vůbec nebyla elektřina. Proto také dopravní podnik postavil první elektrickou centrálu, která vyráběla elektřinu. Lidé však měli strach. Báli se, že je proud praští třeba při bouřce. Ale hned první den se jim zalíbily, protože byly rychlé, pohodlné a krásné,“ popisuje ředitelka muzea.
Tramvaje zažily v Lisabonu obrovský rozmach. To je dobře vidět v expozici, kam se dojede parádní tramvají s polstrovanými sedačkami, lustříky a třásněmi. Uvnitř bývalého depa jsou historické vozy, včetně krásných velkých. Jen těžko se dá představit, jak se vešly do úzkých uliček Lisabonu.
Při běžné jízdě dnešními tramvajemi ze 60. let nebo i víc než sto let starými lanovkami má člověk trochu strach, že se rozpadnou. Rachtají, hrkají, vržou, klepou se, pískají a často si i hlasitě odfouknou.
O to, aby se nic nestalo, se však starají v dílnách dopravního podniku, hned vedle expozice muzea Carris. Tady mohou za to, že tramvaje jezdí, odpovídají bezpečnostním předpisům, ale zároveň vypadají jako historické exponáty na kolejích v ulicích. O výtahu Santa Justa a pozemních lanovkách Bica, Gloria a Lavra to platí dvojnásob.
Nejsou to však jen turistické atrakce. Využívají je často i běžní Lisaboňané ve svém každodenním životě. „Učila jsem na náměstí Carmo a jezdila jsem každý den výtahem Santa Justa do práce,“ říká šéfka muzea Suzana Fonsecová.
Nostalgie je ovšem také důvod, proč staré dopravní prostředky v Lisabonu nadále zůstávají. Většinu tramvajových linek přitom už nahradily autobusy. A moderní kloubová tramvaj jezdí na jediné lince. „V téhle době ekonomické krize se nechystá žádné rozšíření tramvajových linek. Nemají se však ani rušit, takže těch pět zůstane,“ říká pracovnice muzea.
Na spoustě míst v Lisabonu spatříte zbytky kolejí, které jsou svědky minulosti. Dokládají však také to, jak důležité byly – a vlastně dosud jsou – tramvaje pro portugalské hlavní město.
