Voyeuři, pedofilové či tušéři? Parafilii mají stovky tisíc lidí. Je mýtus, že všichni páchají trestnou činnost, říká psycholožka

Knížka V kruhu se odehrává v detenčním zařízení, je to zabezpečovací detence. Spousta lidí si to možná spojí s vězením, ale ono to vězení úplně není.

Přesně tak, není to výkon trestu, ale trochu tak vypadá. Spravuje to vězeňská služba. Je to něco mezi psychiatrií a věznicí. Ale není to výkon trestu, lidi tam nejsou za trest, ale kvůli ochraně společnosti. Nikdy nevědí, jak dlouho tam budou, každý rok chodí k soudu na přezkoumání, jestli jsou důvody pro trvání detence.

Vy se v zaměstnání setkáváte s parafiliky. Pojďme si říct, pro lidi, kteří se s tím setkávají poprvé, co ten termín vlastně obsahuje?

Parafilie je neobvyklá sexuální preference, dřív se používal termín sexuální deviace. Rozdělujeme je na parafilie v objektu nebo v aktivitě, tzn. kdo nás přitahuje: třeba děti nebo někdo, kdo nemůže dát souhlas – zvířata nebo také objekty, části těla. Nohy, latex, kůže nebo tělní tekutiny. Anebo v aktivitě, to znamená jakým způsobem – třeba sadismus, exhibicionismus, voyeurismus. Takže to je balíček, co spadá pod parafilie.

Vy v té knížce V kruhu sedíte v kruhu s devíti lidmi. Pořád říkám vy, protože ta postava vám je nápadně podobná, ale samozřejmě disclaimer říká, že to nejsou reálné příběhy. Jsou tam policejní skici devíti mužů a někteří z nich jsou mladí, pohlední chlapi, do kterých bych to neřekla...

Jeden z největší z mýtů o parafiliích je, že ten, kdo ji má, automaticky spáchá trestnou činnost. Což tak není. Ale já jsem psala o těch, kteří to spáchali, a proto tam museli být umístěni. Postavy jsem si záměrně vymyslela, abych dodržela etický rámec, abych nepsala o lidech, s kterými reálně pracuju. I ty skici nejsou reální lidi.

V románu je moment, kdy se terapeutka ptá těch devíti lidí, kolik si myslí, že lidí v naší republice má nějakou formu parafilie. Lítají tam legrační čísla, a když řekne to reálné číslo, všichni zešílí... Vracíme se k tomu, že ne každý, kdo je nějakým způsobem postižen, spáchá zločin. Kolik mezi námi chodí lidí, kteří podobnou... nechci říct úchylku – ale možná to je úchylka? – mají?

Parafilii, tzn. neobvyklou sexuální preferenci, mají stovky tisíc lidí. Tato čísla vychází z průzkumu, který udělal Národní ústav duševního zdraví. Stejná studie proběhla i ve Švédsku, kde se ukázala stejná čísla. Třeba frotéři, tušéři, to jsou lidi, kteří se mačkají...

...třou o lidi v hromadných dopravních prostředcích.

Ano, těch je podle toho výzkumu odhadem tři čtvrtě milionu. Ale my nevíme, jestli to realizují, nebo to mají jen ve fantaziích. Neznamená to, že se jedná o někoho, kdo to reálně dělá, jedná se o preferenci. Voyeurů je nejspíš až milion, ale také nevíme, do jaké míry je to přitahuje. Pedofilů třeba třicet tisíc, hebefilů – to jsou lidé, které přitahují dospívající dívky – nějakých asi sto čtyřicet tisíc. Těch lidí je hodně.

Až to skončí, budu se bát vyjít na ulici, protože se budu kolem sebe rozhlížet a budu se cítit divně. Vy ten pocit nemáte? Při tom všem, co víte, jak jezdíte metrem, tramvají, autobusem?

Čtěte také

Scenárista seriálu Studna: Napsat vraha jako psychopata by bylo zjednodušující. Publikum se do něj musí zakoukat

Možná proto, že vím, že lidi, kteří mají nějakou neobvyklou sexuální preferenci, nejsou automaticky nebezpeční. Jen asi 30 procent něco spáchá, a je to hlavně proto, že se s tím snaží vypořádat sami. Myslí si, že to mají pod kontrolou, a buď jim to nějak ujede, nebo se na to nabalí další problém jako užívání návykových látek nebo porucha osobnosti... A to je to, co dělá lidi nebezpečnými. Mohou o tom fantazírovat nebo vyhledávají pornografické materiály s tímto obsahem, ale neznamená to vůbec, že to mají potřebu realizovat. Žijí normální život, mají to pod kontrolou. Protože sexualita není to jediné, co nás ovládá – máme intelekt, morální hodnoty, etické cítění. To jsou věci, které nás chrání před tím, aby takové preference dostaly prostor.

Lidé mohou vnitřně blokovat terapii, když se bojí, že o sobě něco zjistí. Jaké množství parafiliků je ochotných spolupracovat na terapii, když vědí, že v té hloubce se objeví ještě něco, o čem třeba nechtějí mluvit, nebo co by mohlo vyjít na světlo?

Asi bude záležet, jestli se jedná o lidi, kteří jdou do terapie dobrovolně, nebo jsou tam umístěni nedobrovolně. Národní ústav duševního zdraví má projekt Parafilik. Ten slouží docela dobře i jako primární prevence. Můžete se tam ozvat ve chvíli, kdy víte o svých preferencích, ale nechcete nic spáchat, chcete to mít pod kontrolou, chcete se s tím naučit žít. Tam jim do terapie chodí i anonymně, je tam i linka, kam můžou zavolat lidi, kteří nic nespáchali a nejspíš ani nic nespáchají.

V knížce byly letáky, že jo?

Ano, do sedmdesáti procent knížek se nám podařilo dostat letáky s kontaktem na linku SexHelp nebo s tím, kam se lidi mohou obrátit. A i když je bude zajímat výzkum nebo ty vysoké počty, tak v sekci „odborné materiály“ najdou výzkumy.

V knížce je věnování: Věnováno lidem, kteří se bojí, že bez své temnoty ztratí význam, a přesto se ji odváží opustit. Temnota je něco, co vás musí strašně tížit. Jak mohu bez temnoty ztratit svůj význam?

Někdo se tak strašně identifikuje se svou temnou stránkou nebo se svým stínem, že když by ho odložil, stal by se ve vlastních očích nikým. Když vám někdo celý život říká, že jste ten, kdo zlobí, a máte to už jako součást své vlastní identity, tak najednou, když už nejste ten, kdo zastrašuje ostatní a tím získává moc a kontrolu, máte to odložit a být „normální, obyčejný“ člověk, ztrácíte kus své identity, která je pro společnost „blbá“, ale pro vás dává smysl.

Co vše spadá pod forenzní psychologii? Proč lidi fascinují true crime? Proč nahlížet do mysli lidí, kteří spáchali zlo? Poslechněte si celý rozhovor.