Vlny a skutečnost. Jak vysílal Československý rozhlas na konci 60. let?
Z rozhlasu do kotelny i emigrace. Jaký osud čekal osobnosti Československého rozhlasu po srpnové okupaci?
Seriál Film Vlny a historická rozhlasová skutečnost uzavírá období nastupující normalizace v Československu, kdy se lidé nejen z rozhlasu museli rozhodnout, jestli v zaměstnání zůstat, anebo odejít a přijít o svou existenci. Podobně jako se rozhodoval hlavní hrdina filmu Jiřího Mádla technik Tomáš, když za ním přišli lidé ze Státní bezpečnosti.
„Co to je?“
„Slovo do vlastních řad. Omluva za činnost během příchodu vojsk Varšavské smlouvy. Když podepíšete, bude na vše zapomenuto a budete moct zůstat v rozhlase dál.“
„Na shledanou.“
Osud Milana Weinera
Ne všichni si ale na počátku normalizace mohli svůj další osud vybrat. Nejsmutnějším příběhem je nepochybně osud šéfa Redakce mezinárodního života Milana Weinera. Nádor na mozku, operace, bezmoc.
Weiner zemřel v symbolické datum 25. února roku 1969. Weinerův nekrolog vysílala Věra Šťovíčková. O rok později se ona sama ocitla na seznamu lidí, které by při pouhém pokusu o vstup do rozhlasové budovy prostě vyvedli ven. Zůstane v Československu, věnuje se Africe teoreticky a překládá knihy.
Její kolegové Karel Jezdinský nebo Sláva Volný emigrují a stanou se komentátory Svobodné Evropy. Na jejích vlnách Sláva Volný například vzpomíná na svoje budovatelské omyly z 50. let. „Učil jsem se psát pomalu mezi řádky a nemohl jsem pochopit, proč je to nutné... Proč nemohu říkat naplno to, co je pravda.“
A jejich hlas od Mnichova nezůstává bez pozornosti pražského rozhlasu, který se už v listopadu 1969 distancoval od vysílání v roce 1968 a normalizační komentáře hbitě dehonestují dřívější kolegy:
„Morálka prý plakala v koši na odpadky a Volný se nezměrně styděl. Škoda, že se nestyděl, když spolu s Jezdinským, Weinerem, Janíčkem pořádal doslova hony na čestné komunisty,“ znělo z normalizačního rozhlasu.
Jan Petránek – z rozhlasu do kotelny
Jan Petránek stihne ještě odvysílat v létě 1969 velkou reportáž o přistání Apolla 11 na Měsíci, ale pak se jeho pracovištěm stane kotelna pražského podniku Mitas.
„Když do kotle teče málo vody, přidáš trošku vody, když je tam slabý plamen, přidáš trošku víc plamene. Byla to kotelna na topný olej. Mazutová kotelna,“ vyprávěl mi kdysi u sebe doma a vytahoval přitom z prostoru pod okenním parapetem důkazy svého dvacetiletého podzemního novinářství.
„Ludmila Daily News. Tady máš to, co jsem 20 let vydával jenom pro Ludmilu. Zprávy o tom, co se děje ve světě,“ ukazoval Jan Petránek.
Karel Kyncl a Waldemar Matuška na vlně BBC
Karel Kyncl po vyhazovu zkouší vydržet v tuzemsku jako administrátor v jedné z pražských nemocnic a do exilu ve Velké Británii odchází v roce 1983. Díky tomu má příležitost o tři roky později svobodně se zeptat na vlně BBC slavného zpěváka, kde se vzal tak najednou za mořem?
„Waldemare Matuško, pokud vím, měl jste na tento týden naplánované koncerty v Československu. Co, prosím vás, děláte na Floridě?“
„Na Floridě se opaluji a čekám, až dostanu zelenou kartu.“
„To znamená, že jste se rozhodl emigrovat do Spojených států?“
„No, dá se to tak říct. Rozhodl jsem se zůstat tady.“
Milovaný Milan Weiner
Čtěte také
Nejvýznamnější éra těchto osobností v historii rozhlasu byla vlastně velmi krátká. A jak se později všichni shodovali, mnoho věcí by se nestalo nebýt Milana Weinera, jejich agilního šéfa a neúnavného hybatele, jehož na jedné straně v redakci milovali a na straně druhé si na něho s láskou naříkali.
Proboha, Milan zas už potkal na chodbě plačící práci, tak ji vzal za ručičku a odvedl ji k nám do redakce.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
