„Vladimíre, už zase můžeš hrát!“ vzpomíná Mišík na klíčové milníky svého života. Vydává nové album
Vladimír Mišík vydává své nejnovější album Vteřiny, měsíce a roky, na kterém opět spolupracoval s Petrem Ostrouchovem. „Točilo se takovým jamujícím způsobem. Je to muzikantsky skvělé,“ pochvaluje si. Přiznává, že svého času žil život svižně, rychle, ale kvůli zdraví musel zpomalit. „To tempo se nedá udržovat. Zpomalil jsem a bohužel jsem se musel vzdát i koncertování, protože už to nešlo.“ Jak vzpomíná na kytaristu Radima Hladíka?
Jak se cítíš?
Blbě, protože jsem strašně unavený. Dva měsíce jsem ležel Na Františku.
Zaplaťpánbůh, že jsi stihl, než jsi onemocněl, natočit další album s Petrem Ostrouchovem.
To opravdu zaplaťpánbůh, protože to byly tři dny, než jsem zkolaboval. Ze studia jsem odcházel se spokojeným pocitem, že jsme dotočili, že jsem dozpíval. Dívám se někam nahoru a děkuju.
I v tom nedobrém stavu, ve kterém jsi byl, nutno říct, že v tomhle jsi byl klikař. Vteřiny, měsíce a roky – tím chce básník říct co?
Čas jde pozpátku i dopředu. Je to poetické popsání situace, kdy holt ten život pomalinku ulpívá a zpomaluje a tak dále.
Na novém albu, stejně jako na předchozích, je řada písniček, kde jsou hammondky. To je nostalgie po bigbítu?
V kapele jsme neměli klávesy, ale já jsem obdivoval spoustu muzikantů, kteří hráli na hammondy a zpívali. Obdivoval jsem hammondy od počátku bigbítu. Líbilo se mi to. Takže jsem se zaradoval a Ondra Pivec je velmistr. A ještě je to prima kluk.
Vůbec parta muzikantů kolem Petra Ostrouchova jsou fajn týpci, ne?
Jsou, je s nimi zábava. To povídání je hodně veselé, probíhají tam vtípky...
Dneska už to jde natočit i na dálku, ale vy jste se sešli pohromadě.
Nebyl jsem u všech základů, byl jsem už trochu nemocný. Měli demáče, Petr to nahrál, myslím, že Honza Steinsdörfer to napsal do not, pak si sedli a začali to hrát. Udělali pět nahrávek, vybrali si tu nejlepší a šli na další. Točilo se takovým jamujícím způsobem. Aranže se dělají často, že se nahraje třeba basa s bicíma, pak se nahrávají další nástroje, to taky jde. Ale tohle spontánní hraní – je cítit, že je to muzikantsky skvělé.
Čtěte také
Kdybychom měli probrat klíčové milníky tvého života... 1982–84 zákaz hraní. Co ti tenkrát leželo na srdci?
Že to je průser, dva roky v podstatě nehrát, to není jen tak. Zaplaťpánbůh jsem dostal nějaká malá hudební práva ze Supraphonu, takže jsem finančně nestrádal, ale žádný zázrak to nebyl. Trvalo to dva roky, bylo to krajně nepříjemné.
Jak se takový zákaz zase rušil v tvém případě?
Na Pražském kulturním středisku dělal doktor Chlíbec. Volal mi: „Vladimíre, už zase můžeš hrát!“ Pak jsem byl pozvaný, bylo kázání, jestli ještě něco poruším, že to už nebude jenom na dva roky. Pak jsme myslím s Vaškem Veselým měli hrát v klubu, a oni nás vzali pro velký zájem do velkého sálu. Měl jsem schválených patnáct písniček, takže jsem hned první koncert musel všechno porušit, protože jsem musel hrát hodinu a půl. Takže jsem hrál i zakázané.
Když se to vezme, že člověk opravdu nesmí a teď ví, že musí živit rodinu, sebe, a přitom nezahořkne, nezatrpkne, což mám pocit, že byl tvůj případ...
Zahořkl jsem na určitý okruh těch, kteří to způsobili. Do dneška, když slyším slovo „komunista“, dělá se mi špatně od žaludku. Ale přežil jsem to.
Když se bavíme o tvém hudebním životě, v čem bylo kouzlo Blue Effectu?
Že jsme byli mladí. Občas to stačí. Radim Hladík hrál fenomenálně na kytaru, rytmika byla výborná, no a já jsem vyřvával taky nějak dostatečně... (směje se)
Z vlastní zkušenosti vím, že Radim Hladík byl nejenom vynikajícím kytaristou, ale taky pravidelným a velmi kritickým posluchačem Radiožurnálu. Na jeho některé telefonáty nezapomenu. Co na něm jako muzikantovi bylo nedostižného?
Za A hráčská ekvilibristika, za B cit pro melodie. Radim byl fenomén v tom, že dokázal zahrát melodické věci. Všechno zvládl s bravurou, úsměvem, a ještě byl prima kluk. To je vždycky plus u muzikantů.
Jak se na novém albu podílí syn Vladimíra Mišíka Adam? A jak vzpomíná na píseň Sluneční hrob? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Kvůli spolupráci s Mišíkem jsem přečetl štos kainarovských básní, usmívá se Petr Ostrouchov
Petr Ostrouchov je právník, ale také hudební skladatel a vydavatel. „Vnímám jako hendikep, že jsem hudbu nevystudoval, ale učit se za pochodu je dobrodružnější,“ vypráví.
-
Michal Prokop: Když jsem začínal, byl jsem arogantní a namyšlený vyznavač R’n’B. Pop jsem neuznával
Nejdříve hrál Michal Prokop na kytaru, až roku 1967 se postavil za mikrofon. Je tomu již 55 let. „Na jevišti jsem šťastný. Myslím si, že to je moje role v životě,“ říká.
-
Stáří je pro muzikanta nepříjemný zádrhel, plešatění pracovní nekázeň, směje se Michael Kocáb
Jméno Michaela Kocába si spojujeme s melodiemi i politikou. Hudebník, občanský aktivista i politik vypráví o aktuální práci na opeře i svém vztahu k Českému rozhlasu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.