Vladimír Mišík vzpomíná na 60. léta: Muzika se nedá hrát do šuplíku

Tehdy šel ve tři ráno se svou kapelou Blue Effect z vršovického New Clubu. Když procházeli Ruskou ulicí, otevřela nějaká paní okno a křičela. Všude bylo mnoho policistů. „Tak jsme se ptlai, co se děje, jestli je to zátah na máničky,“ směje se dnes zpěvák. 

„V pět hodin ráno najížděly obrněná auta, šli jsme spontánně na Hrad, tam už byli zakopaní Rusové, kteří začali ostrými střílet do vzduchu. Tak jsme se rozprchli,“ vzpomíná.

V osmdesátých letech pak přišel zákaz a Mišík nesměl dva roky hrát. Přitom v té době byla jeho kapela ETC už velmi populární, „Muzika se hraje pro lidi, malíři mohou malovat do šuplíku, nebo spisovatelé psát, ale muzika je odkázaná na reakci publika,“ říká s tím, že právě to ho jako jednasedmdesátiletého muzikanta drží při životě. „Ty dva roky byly potemnělý,“ uzavírá.