Vítejte v mém ráji. Muzeum islandského punku vzniklo z bývalých veřejných záchodků

Jsou památky a muzea, do kterých během výletu nebo dovolené zamíříte cíleně. Doporučí vám je známý nebo turistický průvodce. Občas ale na zajímavé místo narazíte úplnou náhodou. Našeho reportéra Jakuba Luckého zaujaly polepené schody v centru Reykjavíku, které vedly do podzemí. Na jejich konci našel muzeum islandského punku.

Jak si muzeum projít, popisuje návštěvníkům Álfur – punker duší, vlasy i oblečením a především punker, který toho hodně pamatuje. Vydávám se podle jeho instrukcí. Na zdech jsou různé cedulky, které popisují, jak se punk dostal na Island.

Začínáme v roce 879, kdy byl Island kolonizován. Tehdy ještě žádný punk. Ke čtení mi hraje hudba z reproduktorů. Můj průvodce si krátí dlouhou chvíli tím, že sám brnká na kytaru.

První veřejné záchodky

Zatímco okolo mě zní hudba, přemýšlím, co ve stísněném interiéru tak úplně nehraje. V jednotlivých kójích jsou pisoáry a o kus dál i klasický záchod. Celé to trochu připomíná zdevastované veřejné záchodky.

Čtěte také

„Jo, tohle byly veřejné záchodky. Dokonce vůbec první na Islandu, takže je to historický monument, nebo tak něco. Jestli to chápu správně, tak to vlastní město. Někdy okolo roku 2000 je zavřely, protože už neodpovídaly hygienickým normám. Asi 14 let to tu stálo, až jeden chlápek přišel s nápadem. A tak jsme tady,“ říká mi se šibalským úsměvem Álfur, který kvůli mně odložil kytaru.

Islandský punk je zajímavý, ale na rozdíl od jiných odnoží punkeři na Islandu prý nikdy nebojovali za nějakou jednotnou myšlenku.

Islandský punk nebojuje za jednu myšlenku. Cílem je se bavit

Hlavně se bavit

„Tady jde hlavně o to se bavit. Myslím, že to začalo tím, že se někdo opil a chtěl dělat randál. A pak se to občas vyvine. Některé kapely možná mají politické texty, ale končí to u nich. Neuvidíte nás někde na ulicích dělat nepořádek. Dneska už ne. Dřív možná, když nám bylo 15 a pili jsme alkohol,“ vysvětluje Álfur.

Čtěte také

Punk je podle něj na Islandu přijímaná hudba. I proto, že ze starých punkerů už jsou, jak sám říká, dědci. Když mu na rozloučenou říkám, že vypadá v tom svém koutku spokojeně, přikyvuje: „Tohle je ta nejlepší práce, jakou jsem kdy měl."

To ostatně vysvětluje, proč každého nového návštěvníka vítá slovy: „Vítejte v mém ráji.“

autoři: Jakub Lucký , opa
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat