Vítejte na arabském Divokém západě. Bývalou továrnu na zpracování fosfátů dnes v al-Kusajru hlídají jen psi

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Areál bývalé továrny mi ukazuje pan Harbí
0:00
/
0:00

Tisíc kilometrů dlouhé egyptské pobřeží Rudého moře tvoří jen vyprahlá poušť. Před příchodem turistů tu leželo jedno jediné městečko. Jmenuje se al-Kusajr a dnes je to ospalé místo na půli cesty mezi Hurghádou a Marsá Alam. Právě tady slavný lékař Sinuhet z románu Miky Waltariho ve vyhnanství sepisoval paměti. Čas už pohltil i italskou továrnu na zpracování fosfátů, která dala místu před sto lety novou tvář. 

„Tohle bylo ředitelství. A v těchto vilách bydleli italští firemní šéfové se svými rodinami. Italové sem přišli v roce 1916. V šedesátých letech prezident Násir továrnu znárodnil a Italové odešli.“ 

Přímo v husté zástavbě al-Kusajru se nachází stará brána do továrny. Po průjezdu se ocitáme na obrovském prašném prostranství a v úplně jiném světě, než je dnešní arabský al-Kusajr.

Opuštěné budovy

Areál bývalé továrny mi ukazuje pan Harbí. Právě fosfát byl důvodem toho, že tu dneska žije pan Harbí i tisíce dalších obyvatel al-Kusajru. „Máma a táta přišli do al-Kusajru z Keny, z údolí Nilu. Přišli za prací. Já jsem se jim narodil v dolech v poušti. To bylo v šedesátých letech. Měli jsme tam všechno: školu, pekárnu, zásobování vodou. Později nás ale přesunuli sem do města.“

Kolem plochy stojí katolický kostel, skladiště postavená počátkem 20. století, vily ředitelů tehdejší italské společnosti a krásné ředitelství, ze kterého je dnes muzeum města al-Kusajr. Jak nám říká zdejší hlídač, klíče nedávno někdo odvezl, a muzeum tak hlídá jen smečka pouličních psů, která se tu ve stínu schovává před žhnoucím sluníčkem.

Místo je dávno opuštěné, vypadá to tu skoro jako na Divokém západě

Na domech někdejších pánů ředitelů je vidět, že šlo o kvalitní stavby. Mají kvalitně zpracované dřevěné dveře, okna, okenice i krásné terasy. Po schodech jsem vystoupal na terasu, na které se dříve určitě vysedávalo u vína a s doutníkem v ruce. Dnes jsou okna rozbitá a uvnitř je akorát strašný nepořádek.

„Tohle byla podniková italská škola, později z ní vznikla firemní nemocnice,“ ukazuje mi pan Harbí dávno opuštěné, ale pořád krásné budovy v evropském stylu. V jiných zemích by po areálu skočili investoři jako po krásném brownfieldu.

Místo je dávno opuštěné, vypadá to tu skoro jako na Divokém západě

„Než tu vznikla ona italská továrna, byla tu jen rybářská vesnička. A taky zastávka pro poutníky do Mekky, kteří odtud pokračovali lodí do Arábie. Ale až za fosfátem sem přišli lidé z celého Egypta a usadili se tu.“ 

Jako na Divokém západě

Kdyby se tu neozývalo muslimské kázání k modlitbě, tak by si tu člověk připadal jako v opuštěném městečku na Divokém západě. Prolézám jednotlivá stará skladiště bývalé železniční dílny. Dnes jsou všechny objekty prázdné

V areálu továrny se dodnes nachází rotunda s montážními jámami, kde se deponovaly a opravovaly lokomotivy pro zdejší tovární provoz. Uprostřed rotundy je jáma pro točnu, na které se lokomotivy otáčely, ale ocelová část točny už tady dávno chybí. V jámě jsou jen odpadky, plata od vajíček, PET lahve, kusy polystyrenu a části továrního archivu. Ten už je ale evidentně z doby po znárodnění, protože všechny dokumenty jsou tady psané arabsky.

Spustit audio
autor: Štěpán Macháček | zdroj: Český rozhlas

Odebírat podcast

Související