Viola není nástroj pro ty, kterým nevyšly housle, bojuje s předsudky violistka Kristina Fialová

Když jste založila soutěž pro mladé lidi Oskar Nedbal mladým, tak co je to pro začínající hudebníky? Na co je to připraví?

Čtěte také

Barytonista Rajniš: Čeština je pro cizince v opeře oříšek. Nechápu, jak někteří zvládají Janáčka

Vycházela jsem podle sebe. Když jsem hrála na violu a studovala na konzervatoři, objížděla jsem soutěže poměrně brzy. Byl to pro mě hnací motor, hodně mě to posouvalo dál.

Každá soutěž, i když nevyhrajete, znamená, že uděláte obrovský kus práce, protože tam musíte něco předvést, poslechnete si ostatní, jak hrají. Takže je to jednak inspirace a také vás to posouvá dál jako muzikanta.

Na violu je potřeba talent

Proč pořád slýcháme, že na violu přecházejí hlavně ti, kterým nevyšly housle?

Už jsem se trošku vydala do boje proti těmto předsudkům a zajeté praxi, která je svým způsobem pohodlná, ale myslím si, že to moc nefunguje. U nás je postup takový, že když dítě jde v 15 letech na konzervatoř na přijímací zkoušky na housle, ty se mu nepovedou, tak řeknou: „Dobře, na housle tě nevezmeme, ale pojď to zkusit na violu, tam to stačí.“

A v tu chvíli dítěti dáváte najevo, že sice mu to nejde na housle, ale tohle bude v pohodě, ale i na violu je potřeba talent. A za druhé, když z psychologického pohledu dítěti řeknete, že tohle mu nejde, ale tohle bude v pohodě, tak jak si má vybudovat vášeň, nějaký vztah k nástroji?

K viole jsem přišla náhodou a až potom, co jsem na ni začala hrát, jsem si řekla, že na ni chci hrát. Teprve pak jsem se přihlásila na konzervatoř. V zahraničí začínají děti hrát v šesti letech na violu, protože si ji vyberou jako samostatný nástroj. Není to tak, že nejdřív housle, pak viola.

Soutěž jste založila, aby to nebylo to zmiňované odložení po houslích?

Kristina Fialová | Sólo pro violu a klavír | Anežský klášter, 6. prosince 2021|foto:Vojtěch Brtnický, Český rozhlas

Založila jsem ji proto, abych inspirovala mladší houslisty, aby začali uvažovat o viole jako o alternativě, a to ne proto, že by byli špatní na housle, ale protože viola je krásný nástroj.

Co vás zajímá na hudebním managementu?

Dostala jsem se k němu náhodou, po hudební cestě, protože jsem nikdy nesměřovala k tomu, abych byla hudební manažer. Jsem primárně pořád muzikant a doufám, že to tak zůstane. Ale management mi přišel jako součást toho, co dělám. Hraji koncerty a do toho koncerty vytvářím. Jihočeský komorní festival je zpestření hudebního klasického života, kdy si koncerty mohu vymyslet, naplánovat dramaturgii, pozvu si lidi, o kterých vím, že jsou úžasní, a moc dobře to zatím funguje.

Vypracovala jste se na sólovou violistku. Je to těžší jako violistka, nebo jako houslistka? Repertoár pro sólové housle je mnohem bohatší než pro sólové violisty…

Repertoár pro housle je bohatší, na druhé straně my ho také máme veliký a krásný, akorát se o tom moc neví. Sólových violistů není tolik jako sólových houslistů, proto repertoár není tak často hraný a neví se o něm. Já mám repertoár široký, ale stává se, že pořadatelé si říkají pořád o to, co už je tak trošku známé, a moc se jim nechce do nových skladeb, které jsou třeba skvělé, je to super muzika, ale není to tak známé.

Nejlíp jsem se učila na pódiu od ostatních muzikantů

Kde se učí mimořádné technické a výrazové kvality, které jsou vám roky připisovány?

Měla jsem štěstí na skvělé pedagogy. Začala jsem na konzervatoři v Brně u Mirka Kováře, pak jsem pokračovala na AMU u pana profesora Pěrušky, pak jsem šla do Kodaně, kde jsem měla Tima Frederiksena, Larse Anderse Tomtera, a ještě v Drážďanech jsem byla u Vladimíra Bukače.

A nejvíc nebo nejlíp jsem se učila na pódiu od ostatních muzikantů. Pro mě je velkým svátkem hrát s těmi nejlepšími. Například když se potkáváme na pódiu s Václavem Hudečkem, tak to je ta nejlepší hudební škola, co existuje.

Co nejsložitějšího a dramatického jste na svém vystoupení kdy prožila? Jak do toho vstupuje nervozita, jak ji zkrotit a zvládnout hlavu?

Čtěte také

Filmové melodie, živé housle a elektronické beaty. Projekt Beats & Blondes spojuje dva kontrastní světy

Často spíš bojuji s různými okolnostmi. Jednou před dvěma třemi lety jsem hrála recitál v Ostravě na Festivalu Leoše Janáčka a tam si pořadatelé na mě vymysleli asi ten nejtěžší repertoár, co byl pro sólovou violu napsaný. Opravdu jsem hrála celý koncert sama, byly to skladby 20. a 21. století.

Koncert natáčela Česká televize, byly tam kamery a světla. A naštěstí jsem část repertoáru hrála zpaměti. Jak se začalo stmívat, tak reflektory začaly oslňovat a mně v jednu chvíli začaly svítit do očí. Naštěstí jsem skladbu hrála zpaměti, odehrála jsem ji celou se zavřenýma očima. Pak jsem se uklonila a šla jsem si vyřešit oči a make-up. A pak jsem věděla, kam koukat a nekoukat. Ale to mi malinko zatrnulo.

Jak vypadá spolupráce s orchestry? Poslechněte si celý rozhovor.