Vinyl Story: Zappovy Hot Rats na počátku jazzrockové fúze

V prosincovém Vinyl Story jsme se podívali na album Franka Zappy Hot Rats z roku 1969. Jde o jednu z prvních a zároveň nejdůležitějších desek jazzrockové fúze. Zappovi v tomto směru nikdo nemůže upřít průkopnickou roli: nahrávka vznikla ještě před slavným Davisovým albem Bitches Brew, navíc Zappa sám vyžíval jazzové postupy už dříve.

Desku Hot Rats uvádí skladba Peaches En Regalia, jedna ze Zappových nejslavnějších a nejčastěji nahrávaných. Franku Zappovi bylo v době natáčení Hot Rats, tedy v létě 1969, 28 let a byla to jeho sedmá dlouhohrající deska. V předchozích měsících producentsky spolupracoval se svým spolužákem a jedinečným hudebním experimentátorem Captainem Beefheartem ‒ na jeho radikálním dvojalbu Trout Mask Replica.

Zappa Beefhearta také angažoval jako zpěváka. Slyšíme ho ve skladbě Willie the Pimp, jediné zpívané na jinak instrumentálním albu. Na housle zde hrál Don Sugar Cane Harris, ale hlavní roli měl samozřejmě Frank Zappa se svým rozsáhlým kytarovým sólem. Willie the Pimp patří také mezi skladby, které se pak staly součástí Zappova koncertního repertoáru.

Logo

Když pomineme experimentální album Lumpy Gravy, byla deska Hot Rats první Zappovou sólovkou. Ty nejdůležitější desky totiž zatím vydával pod hlavičkou skupiny The Mothers of Invention. Zároveň to nebyl nijak zásadní zlom: se Zappou zůstalo několik předchozích spolupracovníků, především multiinstrumentalista Ian Underwood. Ale zároveň to byl typicky studiový projekt ‒ Zappa si pečlivě vybíral hudebníky zvlášť pro každou skladbu, takže na albu třeba hrají hned tři bubeníci.

Čtěte takéMichael Kocáb: K jazzu se vrátím, vrhnu se na big bandy

Zappa jistě patří hlavně do rockových dějin, vždy však byl nadžánrovým hudebníkem. Také jazz se na jeho deskách začal objevovat hodně brzo ‒ třeba na albu Absolutely Free překvapivě zaznělo dlouhé jazzové kytarové sólo. Výrazné jazzrockové motivy můžeme slyšet na dvojalbu Uncle Meat, natočeném v letech 1967-1968, tedy docela dlouho před přelomovými jazzrockovými deskami Milese Davise.

Zappa si důsledně držel kontrolu nad svými nahrávkami a někdy je při reedicích neváhal vylepšovat. Když album Hot Rats vyšlo v roce 1987 na CD, Zappa dost podstatně nahrávku přemíchal a nejdelší skladba The Gumbo Variations v této verzi trvala ještě o čtyři minuty déle.

Poslední skladbou na desce je It Must Be a Camel, rafinovaně aranžovaná melodie s mnoha overduby dechových a klávesových nástrojů, které všechny hraje Ian Underwood. Na housle byl přizván Francouz Jean-Luc Ponty. Jen pár týdnů nato Ponty nahrál celé album Zappových skladeb, nazvané King Kong. Frank Zappa na podněty alba Hot Rats dál navazoval ‒ nejzřetelněji na desce Waka/Jawaka, natočené v roce 1972.

Silné jazzové nebo jazzrockové vlivy lze slyšet i z dalších Zappových nahrávek: sestava jeho skupiny Mothers v letech 1973–1974 byla těmito postupy ovlivněna velmi výrazně. Na dalších deskách sice převažovala rocková hudba, ale jazzu se Zappa nikdy nezřekl, což napovídají i názvy některých pozdějších alb jako Jazz from Hell či Make a Jazz Noise Here. A hlavně nahrávky z let 1969–1972 jsou pro historii světového jazzu opravdu podstatné.

Spustit audio

Související