Vinohradská 12 je ponor do hloubky. Ve studiu se snažím vytvářet intimní prostředí, přibližuje Matěj Skalický, čerstvý držitel Novinářské křepelky

Žijeme v době, která podcastům přeje. Je jich téměř nekonečná řada a mám pocit, že jejich počet roste exponenciálně. Proč je v této době dobré být pod hlavičkou Českého rozhlasu? 

Čtěte také

Matěj Skalický získal Novinářskou křepelku za rok 2025. „Je to ocenění pro celý tým Vinohradské 12,“ zdůrazňuje

Těch důvodů je hrozně moc. Podcast v podobě, ve které ho děláme, není úplně levná záležitost. Je to trošku zpronevěření se podcastovým začátkům, kdy si dva lidé sedli do garáže, koupili si mikrofon za pár stovek, vydali to na internetu, někdo si to stáhl v roce 2001, 2002 do iPadu a poslouchal. Nás to dělá víc.

Nejsme tak velcí jako podcastová redakce The New York Times, která má patnáct dvacet lidí na epizodu, ale je nás tam deset patnáct a střídáme se na těch epizodách. Ne já, ale můj tým, aby to se mnou všechno vydržel a zvládl. A to samozřejmě stojí nějaké peníze.

Zároveň stojí velké úsilí hledat hosty, hledat témata. Český rozhlas v tom mimořádně pomáhá svojí širokou plejádou různých novinářských expertů a profesionálů. Takže vždycky vím, kam sáhnout, abych mohl hezky zpropagovat žurnalistiku Českého rozhlasu prostřednictvím někoho z jeho řad.

Matěj Skalický s oceněním Novinářská křepelka pro žurnalisty do 33 let|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Současně nám dává velké renomé, dává nám důvěryhodnost. Toto je jedna z nejdůvěryhodnějších, ne-li ta nejdůvěryhodnější mediální instituce v zemi. A to je něco, co člověk na vlastní noze nebo kdekoliv jinde jen tak nezíská. Takže v tom je tato budova hrozně důležitá. A těch důvodů bych našel určitě mnohem víc.

Improvizované studio 

Vinohradská 12 vychází skutečně každý den s obrovskou precizností. Začíná vaším uvedením, které už je ikonické od toho roku 2022. Co kdybyste byl nemocný? Už se to stalo?

Stalo a dělám to z domova. To je právě ta podcastová radost, že to můžete natáčet odkudkoliv. Takže mám takové velmi improvizované studio doma, to znamená pracovní stůl, na něm dva polštáře do písmene V, aby dobře tlumily hlasovou odezvu ode zdi a aby se zvuk dobře vracel a nebylo tam echo. A nad tím je deka, pod tu deku si vlezu a natáčím. Takto vzniká Vinohradská 12, když mám třeba chřipečku.

Coby posluchač mám pocit, že jsem tam fakt neslyšel nikoho jiného. 

Stalo se to. Máme za sebou přes tisíc epizod, možná 1100 za ty čtyři a více roků a určitě se ve dvaceti třiceti případech stalo, že mě zastoupili moji velmi zkušení kolegové, editorky, které to moderovaly za mě. Ale to byla velká nouze.

Podcast je autorská věc, je to mediatyp, který prostě zasluhuje to jedno jméno a hlas.

Myslím si totiž, že podcast je autorská věc, je to mediatyp, který prostě zasluhuje to jedno jméno a hlas, s nímž si lidé spojí ten produkt. Je to má služba a moje povinnost tam každý den být.

Člověk netrpělivý

Těch témat je skutečně nekonečná řada. Je úžasné sledovat, co všechno dokážete zpracovat. Jeden den je tam téma singles, druhý den řešíte pád Viktora Orbána po maďarských volbách. Jak coby autor dokážete „switchnout“, přepnout z jednoho tématu na takto odlišné druhé?

Čtěte také

„V extrémní vysílenosti člověk pozná svoje limity.“ Novinářka Uhlová odjela za špatně placenou prací do Evropy

„Switch“ neboli přepnutí je žádoucí a je to na tom to zábavné, protože v ničem neustrneme. Strašně cením všechny novináře a novinářky, kteří se dokážou týdny a měsíce věnovat jednomu tématu. Je to extrémně potřeba – proto si je potom zvu k nám.

Ale já jako člověk netrpělivý a člověk, který potřebuje pořád něco nového objevovat a s ničím nikdy není spokojen, potřebuji natáčet nové a nové věci každým dnem a k tomu mi pomáhají mí ctnostní kolegové, kteří se mnou samozřejmě díly připravují. Vždycky rozházím témata po redakci a každý si dělá to svoje – připraví mi osnovy a já si pak to téma nastuduji v noci. To je na tom přece to zábavné a to máme dělat.

Podle čeho poznáte, že toto je správné téma na tento den?

To je otázka za milion, Libore. Díky, že se na to ptáte. To je něco, nad čím usilovně hodiny přemýšlíme, protože vybíráme skutečně jednu věc za den a za den se toho stane tuna. Tuna informací proletí sociálními sítěmi, médii, něco vám řekne prodavačka v obchodě, že slyšela, něco vám řekne syn, dcera, kolegové v práci… A teď máme vybrat jednu jedinou věc, která je podstatná nebo zajímavá.

Podle nás je toto nastolování mediální agendy, které se ve Vinohradské 12 snažíme dělat hodně odpovědně, strašně těžké. Samozřejmě máme na paměti, že nás poslouchají mladší lidé než ti, kteří poslouchají lineární rozhlasové stanice. A občas tu a tam zacílíme nějakým tématem právě na ně.

U nás by se měli doposlechnout víc než titulky. Proto je ve 20 minutách každý den jedno téma.

Ale současně se snažíme střídat domácí a zahraniční témata, snažíme se jít pochopitelně po tom velmi aktuálním, důležitém, o čem se všude píše, o čem se lidé dočtou. A u nás by se měli doposlechnout víc než titulky, i kontext. Proto je ve 20 minutách každý den jedno téma, snad trochu dopodrobna, do hloubky. Tak se jmenuje i ten podcastový formát – „deep dive“. Je to ponor do hloubky.

Jak si vizualizujete svého koncového uživatele či uživatelku? 

Nedělám to, proto se strašně rád uzavírám…

Říkal jste, že vás poslouchá odlišná skupina, tak podle mě tam vizualizaci trochu musíte mít. 

Ne, opravdu tam není, a to z jednoho prostého důvodu. Kdybych to dělal, tak se strašně stydím, jsem nervózní a nenatočím ani jeden díl. Hrozně rád se sám uzavírám s hosty do studia, mám tam mnohem větší přítmí než tady ve studiu Radiožurnálu. Tady jsou i kamery a je nutné na nás vidět.

Čtěte také

Velký bratr už nemusí být stát, ale i technologická korporace, varuje datový novinář Českého rozhlasu a vítěz Novinářské křepelky Jan Cibulka

Ale já se tam snažím vytvářet to, co si myslím, že i ten podcast vytváří v uších našich posluchačů a posluchaček, totiž velmi intimní až hyperintimní prostředí, jak by řekl jeden z podcastových akademiků Richard Berry. Myslím si, že pak ta komunikace, konverzace lépe plyne.

Kdybych si představoval, kdo mě poslouchá, a představoval bych si ty vyšší desítky tisíc lidí denně – ročně je to 20 milionů stažení, je to skutečně impozantní číslo, když se nad tím zamyslím –, tak bych se vyděsil a nikam bych už nikdy nepřišel, s nikým bych nemluvil.

Taky když jsem přebíral Novinářskou křepelku, tak jsem před těmi davy mých mnohem zkušenějších kolegů musel nejdřív přiznat, že se strašně stydím, jsem nervózní a nebudu tu dlouho a jenom něco plácnu, poděkuji a půjdu pryč. 

Kdy Matěj Skalický poprvé vstoupil do budovy Českého rozhlasu? V čem by měla spočívat úloha novináře v postfaktické době? Proč Vinohradská 12 nemá profil na TikToku? A jak se osvědčilo oživení žánru rozhlasové přednášky? Poslechněte si celý rozhovor!