Vila Tugendhat předběhla dobu, dnes je památkou UNESCO
Nejen Praha se může chlubit památkami proslulými doslova po celém světě. V Brně například najdete jednu, o které se učí studenti architektury na všech kontinentech. Je jí rodinná vila, která se jmenuje podle svých stavebníků Tugendhat, je památkou UNESCO a před několika dny po dvouleté náročné rekonstrukci opět uvítala návštěvníky.
„Staviteli byl manželský pár Greta a Fritz Tugendhatovi, kteří pocházeli ze slavné brněnské rodiny podnikající v oblasti textilního průmyslu, výroby cementu a cukrovarnictví, což bylo v té době velmi lukrativní,“ vysvětluje mi moje průvodkyně po slavné vile, architektka Iveta Černá, vedoucí zdejšího pracoviště Muzea města Brna.
Jako projektanta svého domu si manželé Tugendhatovi v roce 1927 vybrali světoznámého architekta německého původu Ludwiga Miese van der Rohe. Projekt byl hotový za relativně krátkou dobu a také samotný realizační proces stavby trval pouze čtrnáct měsíců. A to pod osobním dohledem slavného architekta, který v té době současně projektoval německý pavilón pro Barcelonu.
V obou stavbách uplatnil koncepci takzvaného plynoucího respektive neohraničeného prostoru. A manželé Tugendhatovi se na svého architekta plně spolehli. „Ludwig Mies van der Rohe byl nejen architektem stavební koncepce jako takové, ale byl také tvůrcem všech nábytkových designérských detailů a byl také spoluautorem zahrady,“ dodává Iveta Černá.
Vzniklo nakonec opravdu jedinečné dílo, které v mnohém předběhlo dobu. „Velice jsem si přála mít moderní prostorný dům s jasnými a jednoduchými tvary. Můj muž se přímo děsil pokojů plných figurek a deček, jak je znal z dětství,“ psala tehdy Greta Tugendhatová. Navíc chtěli dům opravdu moderní.
„Když půjdeme enfiládou sloupů, mineme dvě otvíratelná okna. Dodnes architekti, kteří sem také proto jezdí z celého světa, obdivují skleněné tabule, které mají 3 krát 6 metrů. A pokud je chcete polohovat nebo úplně otevřít, zabíhají vlastně až do podlahy,“ upozorňuje na architektonickou zajímavost moje průvodkyně..
„Samotný dům je nejen architektonickou, ale také mimořádně kvalitní památkou technickou. Má ocelový skelet tvořený 29 sloupy, elektrické spouštění oken, vlastní klimatizaci a řadu dalších prvků, které byly na svou dobu unikátní. Jako třeba fotobuňka umístěná u vstupu do domu. To všechno nepochybně přispělo k tomu, že stavba domu byla opravdu drahá.
„Dům nakonec možná nebyl nejdražší kvůli tomu, že měl onyxové stěny a makasarský eben nebo zebrano a palisandr, tedy exkluzivní interiérové materiály, ale protože v něm byl takovýto mimořádný technický nadstandard,“ domnívá se Iveta Černá.
Rodina Tugendhatových ovšem žila ve své vile pouhých osm let. V roce 1938 tito bohatí Židé nechali většinu majetku v tehdy pomalu oklešťovaném Československu a emigrovali nejprve do Švýcarska a pak do Venezuely. Mimochodem jejich životní osudy i osudy domu ve svém románu Skleněný pokoj velmi zajímavě zachytil Simon Mawer.
Vila byla později díky své architektonické i technické výjimečnosti jako jedna z několika málo památek u nás zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Stalo se to v prosinci roku 2001.
Dodám ještě, že po rekonstrukci si návštěvník může ve vile vybrat ze dvou návštěvnických tras. Kvůli mikroklimatu domu je ovšem denní návštěvnost omezena jen na přibližně 150 lidí, proto je dobré využít rezervačního systému a předem se na prohlídku objednat.
Zobrazit vilu Tugendhat na větší mapě