Vidím, jak hladí babičku po ruce, a jsem dojatá, říká fotografka Alžběta Jungrová o práci záchranářů

Kolik fotek denně děláš? Ještě pořád platí, že to je v řádu několika set?

Teď jsem trošku zpomalila, takže možná to bude okolo tří stovek, a ne pěti jako dřív. Tím, že se víc věnuji výtvarné fotce, je intenzita menší, ale stejně pořád fotím svůj vlastní deník, což je taková denní rutina. Navíc už rok a půl pracuji na velkém dokumentárním projektu o pražské záchrance, který to číslo zase trochu zvedá.

Čtěte také

Zpravodajská fotka vypráví příběh emocemi beze slov, nesmí být jen na efekt, říká oceněný fotograf Němeček

Kdy přijde chvíle, že vyfotíš fotku do svého deníku?

To se těžko odhaduje. Většinou je to nějaký moment, kdy se zkombinuje světlo, kompozice, emoce, a může to být v metru, anebo to může být něco, co budu vymýšlet několik dní a kvůli čemu budu stavět obrovský set.

Ústředním motivem jsou pro tebe lidi. Přijde to tak, že najednou tě to popadne, vidíš situaci, a prostě fotíš?

Jo, většinou to pak ale nepoužiju. Nebo se pak zpětně zeptám toho člověka, jestli by mu nevadilo, že to použiju. Samozřejmě v rámci GDPR to všichni musíme řešit a musíme nad tím přemýšlet. Ale když vidím moment, který mě zasáhne, moje automatická reakce je to vyfotit, dřív než přemýšlím o ostatních věcech.

Jak si fotografie jako médium dneska stojí?

Fotografie prošla za posledních 30 letech neuvěřitelnými změnami poté, co se víceméně sto let nic moc nedělo, do toho přišel internet. Jsme přehlcení fotkami. Každý den padá na sociální sítě miliarda nových fotek. Do toho máme AI, která vytváří něco, co my nazýváme fotografií, ačkoli myslím, že s fotografií to nemá vůbec nic společného. A je to jenom na nás, co si k sobě pustíme a co chceme sdílet.

Osobně si myslím, že to, že každý sdílí úplně všechno a věší fotky někam na cloud, kde ztrácí kontrolu, není v pořádku. Je to otázka na dvouhodinovou přednášku, počínaje hlídáním si vlastního soukromí až po to, naučit se vybírat fotky, které prezentujeme.

Čtěte také

Fotka na látce i na skle. Alžběta Jungrová na nové výstavě ukazuje různé formy fotografického řemesla

Jak poznat kvalitu, když najednou všichni jsme producenti a denně nacvakáme mobilem stovky fotek?

To je právě součást té profesionality. Výběr fotek dělá až třetinu mojí práce. Všichni si myslí, že to jenom nacvakám a je to, ale tam je vlastně produkce, pak samotný focení a pak postprodukce, kdy člověk vybírá.

Pokaždé jiný příběh

Teď zrovna vybírám na výstavu třicet fotek ze všech těch tisíců, co jsem nafotila, tak, aby to pro diváka bylo zajímavé a aby to nějakým způsobem odvyprávělo příběh. Právě ten výběr je přitom jedna z nejdůležitějších částí celé práce.

Kdybych se vrátila zpátky k úplným základům, mohla bych z těch stejných snímků sestavit úplně jinou výstavu jen tím, že je poskládám jinak. Lidé to ale často podceňují a mají pocit, že když neumí vybrat z deseti jednu dobrou, vezmou raději všech deset a divák to nějak přijme. Právě proto je podle mě zásadní naučit se opravdu vybírat.

Podle čeho poznáme, že má naše fotografie nějakou hodnotu?

Základ je nějaká kompozice a světlo. Pro mě osobně je ale nejdůležitější, jestli fotka v sobě nese nějakou emoci. A tam bych šla i na úkor kompozice a světla. Samozřejmě to ale ovlivňuje spousta dalších věcí.

Velká chyba, kterou děláme, je, že jsme hrozně moc poplatní sociálním sítím. Už víme, co lidi mají rádi a co lajkují, tudíž se snažíme vytvářet fotografie tak, aby byly poplatné této velké mainstreamové skupině. Neznamená to ale, že když má fotografie hodně laiků, je dobrá.

Čtěte také

To nejlepší z Urgentu 2. Poslechněte si ukázky z podcastu o záchraně lidských životů

Dostat se pod povrch

Fotila jsi na afghánsko-pákistánském pomezí, v Kongu, teď jezdíš se záchrankou. Jak si vybíráš témata nebo žánr – to, co v tobě zažehne oheň?

Hodně se to s věkem mění. Posledních zhruba deset let se snažím dělat dokumentární projekty tak, abych měla čas se na ta místa opakovaně vracet. Ideálně roky, kdy můžu jít opravdu do hloubky, ne jen povrchově ve stylu přijdu, dva dny fotím a odejdu.

Teď třeba rok a půl jezdím se záchrankou a další rok a půl mě ještě čeká. A po tom roce a půl už začínám cítit, že mě ti lidé už opravdu znají. S mnoha posádkami jsem už jela, dispečink už taky ví – takže se přestanou hlídat a kontrolovat. Člověk se tím dostane trochu pod ten první povrch.

Protože když přijde fotograf, lidi jsou vždycky nervózní, snaží se nějak vystupovat, stylizovat, chtějí vypadat tak, jak by se sami chtěli vidět. A celé to je dlouhodobý proces infiltrování toho fotografa, aby už nebyl vetřelec.

Záchranka tě napadla jak?

Záchranka mě oslovila sama. Budeme z toho dělat knížku ke 170 letům Pražské záchranné služby. Kývla jsem na to, protože si myslím, že je to téma, které se strašně rychle mění – nejen obecně zdravotnictví, ale i systém záchrany jednotlivých složek. I za sto let to může být pro lidi zajímavé. Budou mít šanci vidět, jak věci vypadaly, jak jsme žili.

Čtěte také

První pomoc na ulici? Čím více je lidí, tím spíš nikdo nepomůže. Vystupte z davu a vytočte 155, apeluje záchranář Marek Dvořák

Jaké lidi vidíš kolem sebe? Jací jsou?

Jsem z nich úplně vyřízená. Opravdu klobouk dolů. I po roce a půl jsem dojatá z toho, jak skvěle funkční systém tu máme. Jsem pyšná na záchranáře, řidiče i na holky z dispečinku, jak umí spolupracovat spolu navzájem, ale třeba i s policií nebo hasiči. Všichni jsou neskutečně laskaví.

Vidím, jak třeba hladí babičku po ruce, a člověk tam pak stojí úplně dojatý. I v té práci, která je někdy opravdu šílená – kdy jsou tam agresivní lidé, alkohol, drogy – k tomu všemu přistupují profesionálně. Přitom většina výjezdů jsou vlastně banality, někoho jen bolí břicho. A stejně ke každému případu přistupují se stejnou vážností a péčí. Je to pro mě hodně silný zážitek.

Co bylo cílem cesty skupiny výtvarných umělců do Konga? A v čem je instalace ve Volmanově vile v Čelákovicích unikátní? Poslechněte si celý rozhovor.