VIDEO. Tady bydlí rozhlas: 6. května 1945 proletěla letecká puma až do přízemí budovy Vinohradská. Stačilo málo a nezbylo nic

Jen v plátěném stanu vypůjčeném od skautů, na poli a daleko od centra Prahy v části Kbely, začalo 18. května 1923 pravidelné vysílání Československého rozhlasu. Poprvé se v éteru hlasem Emílie Tučkové ozvalo hlášení: „Haló, haló, zde vysílací stanice Radiojournalu ve Kbelích u Prahy. Vysíláme na vlně 1150 metrů. Dnešní vysílání zahájíme skladbou Antonína Dvořáka Humoreska.“

Vysílání ze stanu a bláta

Programovým ředitelem Radiojournalu byl tehdy Miloš Čtrnáctý. Už tehdy věděl, že stanice bude mít úspěch. Měl totiž v kapse 13 zájemců o koncesi, tedy těch, co si koupili licence a s ní i rozhlasový přijímač.

Rozhlasový stan v Praze-Kbely, který sloužil pro první vysílání stanice Radiojurnal před 95. lety|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

„Za pár měsíců nebo let nás budou poslouchat tisíce, možná desetitisíce lidí po celé republice,“ bylo velké a opravdu i splněné přání ředitele. Tehdy se všechno vysílalo živě, a protože byli na poli a v bahně, seděli hudebníci na dřevěných bednách, takový viollončelista si s sebou musel nosit dřevěné prkýnko, aby se mu bodec nástroje nezapíchl do hlíny.

Vinohradská 12

Rozhlasová technika ze zapůjčeného stanu, ze které se 18. května 1923 ozvalo: Haló, haló, zde vysílací stanice Radiojournalu ve Kbelích u Prahy. Vysíláme na vlně 1150 metrů. |foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Trvalo ale celých 10 let, než si rozhlas našel své sídlo na Vinohradské 12. Z hlavní rozhlasové budovy, která stojí jen 150 metrů od Národního muzea, se začalo vysílat v prosinci 1933. Do té doby byla studia hned v několika sídlech: v paláci Orbis, v Radiopaláci i v Národním domě na Vinohradech. Jenže nároky postupně rostly, až padlo rozhodnutí postavit úplně novou a vlastní budovu.

„Architekt Bohumil Sláma ji navrhl ve funkcionalistickém stylu. Pokud vstoupíte bočním vchodem z Balbínovy ulice, narazíte na dvoukřídlé zamřížované dveře. Hned za nimi je několik schodů a jídelna,“ popisuje průvodce David Vávra.

Proč ale ta zamřížovaná okna? Vedoucí rozhlasového archivu Eva Ješutová říká: „Právě v dnešní jídelně byla dřív poštovní pobočka. Investorem stavby bylo prvorepublikové ministerstvo pošt a telegrafů. A tak si zainvestovali i do svého sídla poštovního ředitelství“. Poštovní pobočka tady ale skončila v roce 1943 a od té doby je už jen rozhlasová.

Letecká puma proletěla až do vestibulu

Při opravě budovy po zásahu letecké pumy přibylo dřevěné obložení, stavbaři zrušili rohové schodiště a polstrovaná křesla dostala koženkový obal|foto: ČRo

„Pokud vstoupíte z Vinohradské třídy, uvítá vás velkoryse pojatá hala obložená leštěným mramorem,“ kochá se architektova duše. Po nedávné rekonstrukci se vrátila do původní podoby z 30. let. „Mohlo to všechno dopadnout mnohem hůř. 6. května 1945 tady totiž vybuchla letecká puma.

Vstupní rozhlasová hala před rekonstrukcí v roce 2006|foto: ČRo

Proletěla všemi patry a explodovala v hale. Zničený byl hlavní přepojovač v suterénu a samozřejmě celý vestibul. Při následné opravě se podoba interiéru dost výrazně změnila, a to na dalších 60 let,“ říká archivářka. Přibylo dřevěné obložení, stavbaři zrušili rohové schodiště a polstrovaná křesla dostala koženkový obal. Recepci umístili do předsazené dřevěné stěny a chybět nesměla ani pásová světla.

A bylo ticho

Nejvíc to odnesl přepojovač, takže se rozhlas ihned odmlčel. „Posádka hlavního přepojovače dřív propojovala studia s vysílači pomocí desítek kolíků, které se zasouvaly do zdířek. Pokud jste někde viděli starou telefonní ústřednu, tak to vypadalo hodně podobně,“ říká Ješutová. Dnes to jsou počítačové monitory a moderní pulty, které prý Vávrovi připomínají dispečink velké elektrárny.

„Namísto megawattů sem proudí signály ze všech stanic, studií a přenosových vozů a odsud pak míří na vysílače. Všechno pěkně na jednom místě,“ užívá si. Na chodbách a v místnostech pořád vidíte plno dobových detailů, jak se sluší na památkově chráněnou budovu. Kličky na oknech i kliky na dveřích, krémově nalakované dveře, schodišťová zábradlí a madla i zaoblené žluté dlaždičky lemující zelené pásy marmolea na podlaze.

Srpen 1968 před budovou Českého rozhlasu (Vinohradská 12)|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Páternoster pořád funguje

„Cítím ale i vůni leje a kolomazi? V rozhlase? Nejsou to žádné tramvaje ani staré lokomotivy, ale páter nebo taky páternoster.“ Výtahové kabiny zavěšené nad sebou, do kterých se musí šikovně naskočit a včas vyskočit (tedy jen dva lidé v jedné). Podle archivářky je rozhlasový páternoster úplně nejstarší oběžný výtah v Česku a funguje už od roku 1929.

Další technickou zajímavostí je potrubní pošta, která sloužila pošťákům a vedla až na hlavní poštu v Jindřišské ulici. Teď už je vyústění zazděné, ale „roura s pouzdrem na vzkaz tady zůstala. Třeba pro budoucí generace.“

Studio 1 (S1)

Vinohradský rozhlasový komplex má tvar nepravidelného čtyřúhelníku, který ve svém středu svírá obdélníkový dvůr. Skoro celý ho zaplňuje největší studio S1, ve kterém už od roku 1935 kralují rozhlasoví symfonici. Vypadá jinak, než v polovině 30. let. Tehdy byla na východní straně galerie pro pěvecký sbor (empora) nebo vestavěné varhany.

Při rekonstrukci, která rozhlasové bodově vrátila její prvorepublikovou tvář, se museli projektanti důsledně podřídit památkářům. Ale při tvorbě interiéru studia S1 se mohli vyřádit s designem 21. století.

Nechybí ani zahrada na střeše

„Ševelící traviny, kvetoucí letničky, vonící bylinky a mezi nimi cestičky z opuky... Pořád jste v budově rozhlasu, respektive na střeše S1. Od roku 2011 je tady zahrada, kam se můžete jít projít nebo pokochat puristickým rubem vinohradské budovy – šedou fasádu s vykrojenými čtverci pro šestidílná okna.“

Na západní křídlo kreslí své stíny ocelová konstrukce, která nese přístavbu pro klimatizační systém. Aby novinka nerušila původní styl stavby, zakrývá ji obklad z mléčného skla – jediný moderní prvek, který doplňuje styl památkově chráněné budovy.