Vězněm se stáváte ve chvíli, kdy ztratíte vnitřní svobodu, říká Marija Aljochinová z Pussy Riot

22. červen 2017

Několik tisíc lidí přivedly letos na jaře do vazebních a některé z nich i do tzv. normálních věznic demonstrace proti korupci, které organizoval nebo inicioval opoziční předák Alexej Navalnyj. Ten za výzvy k nepovolenému shromáždění 12. června sám dostal měsíční trest natvrdo. Nabízíme pohledy a výpovědi těch, kteří ruskými věznicemi prošli – například členky skupiny Pussy Riot Máši Aljochinové nebo nejznámějšího politického vězně Ildara Dadina.

Demonstrace proti korupci probíhaly nejen v Moskvě. V Petrohradě byl zásah policie podle svědků mnohem brutálnější. Ale to nejhorší zadržené čekalo v celách předběžného zadržení.

Dusivý plyn a instantní polévka bez vody

„33. oddělení petrohradské policie. Drželi nás tam víc než čtyři hodiny, než začali sepisovat protokol.Potom nás odvedli do cel, kde už byl nějaký člověk, podle všeho ne úplně při smyslech. Dlouho bil hlavou o stěnu a dozorci mu proto do cely pustili dusivý plyn. Zároveň ale otevřeli ventilaci, takže plyn se rychle rozšířil i do našich cel. Začali jsme mít dýchací potíže. U každého byla reakce trochu jiná. Já jsem měla v jednu chvíli pocit, že už prostě nemůžu dýchat,“ popisuje internetovým stránkám OVD-info situaci zadržená žena, jejíž jméno OVD záměrně nezveřejnila.


Potom nás odvedli do cel, kde už byl nějaký člověk, podle všeho ne úplně při smyslech. Dlouho bil hlavou o stěnu a dozorci mu proto do cely pustili dusivý plyn. Zároveň ale otevřeli ventilaci, takže plyn se rychle rozšířil i do našich cel.žena zadržená na demonstraci

„Dívky, které byly se mnou, začaly bušit na dveře, aby nám otevřeli. Policista přišel, otevřel, pak zase zavřel a řekl: ,Seďte dál.‘ Pomyslela jsem si: ,Tohle je můj konec. Umírám.‘ Chci se nadechnout a nemůžu. Plyn se mi dostává do plic a dusím se ještě víc. Nakonec nás pustili ven. Běžela jsem k oknu a snažila se rozdýchat. Dívky křičely, aby zavolali záchranku, že se mi udělalo špatně a že chlapci také kašlou, je jim zle a přitom zůstávají zavření v celách. Záchranku nám přivolat odmítli.“

Jednomu ze zadržených se naštěstí podařilo pronést do cely mobil, ze kterého lékařskou pomoc přivolal.

„Doktorka byla překvapená. Mělo prý přijet deset sanitek a ne jenom jedna. Ptala se, co se děje, a konstatovala, že tady dýchat nejde. Zdravotníci mi změřili tep a odjeli. Pak pustili z cel i chlapce. Byl na ně hrozný pohled – všichni byli rudí v obličeji a slzeli. Drželi je v zaplynované místnosti o dvacet minut déle než nás, holky.“

Noc ve sklepě

Tato skupina osmnácti zadržených demonstrantek a demonstrantů strávila bez další lékařské pomoci na policejním oddělení celou noc. Ve sklepě.

„Byly tam židle a silně zaprášené postele bez matrací. Na kovových roštech se nedalo spát, takže jsme noc strávili na židlích. Nespali jsme. Tak jsme proseděli celý den a až večer nám přinesli instantní polévky v sáčku, ale nedali nám k nim horkou vodu. Někdo polévku snědl suchou, ale já jsem k tomu neodhodlala. Příbuzní nám sice poslali balenou vodu, ale varnou konvici jsme dostali až na druhý den,“ popisuje zadržená žena.


Dali nám půl lahve vody, polil jsem jí košili a snažil se dýchat přes látku, ale vůbec to nepomáhalo. Žádali jsme dozorce, aby zavolali záchranku, ale oni mlčeli a usmívali se.muž zadržený na demonstraci

Postup petrohradské policie mohl mít tragické následky, potvrzuje předchozí výpověď jeden ze zadržených mužů: „Na cele nás nakonec bylo 11, z toho jeden astmatik. Jemu bylo nejhůř, téměř ztratil vědomí. Mě bylo taky zle, všechno mě bolelo a dusil jsem se.Dali nám půl lahve vody, polil jsem jí košili a snažil se dýchat přes látku, ale vůbec to nepomáhalo. Žádali jsme dozorce, aby zavolali záchranku, ale oni mlčeli a usmívali se.Když jsme jim řekli, že mezi námi je astmatik, který potřebuje léky, odpověděli, že to není nic strašného a že ho to přejde.

Záchranka, jak už víme, nakonec dorazila, ale lékaři astmatikovi nepomohli. „Záchranka přijela, prošli se po chodbě kolem cel. Bouchal jsem na dveře a snažil jsem se jim vysvětlit, že tu máme člověka, kterému je z nás ze všech nejhůř. Ani se na něj nepodívali. Zdravotní sestra prošla kolem a doktor si v tabletu hrál nějakou hru. Pak nás odvedli do zaprášeného sklepa, silně páchnoucího záchodem, kde astmatik strávil celou noc.“

Ženy se nebouří

Takto to tedy vypadalo po 12. červnu na petrohradských policejních odděleních. Zvláštní pořádkové síly OMON tam zadržely téměř osm set účastníků nepovoleného protestu proti korupci. Většinu z nich policisté po sepsání protokolů propustili, několik desítek čeká pokuta a několikatýdenní vězení. Někteří za mřížemi stráví podstatně delší čas – pokud jim policie prokáže, jako že ano, útok na veřejného činitele. O pobytu a poměrech v ruských věznicích vědí své členky skupiny Pussy Riot.

V moskevském klubu Dožď Mažor se za konspiračních podmínek konal koncert na podporu lidí, kteří se do věznice dostali za účast na demonstracích nebo za různé jiné akce, které se režimu nelíbily – jako například punková modlitba skupiny Pussy Riot v chrámu Krista Spasitele pod názvem Bohorodičko, vyžeň Putina.

Naděžda Tolokonniková dostala dva roky nepodmíněně a Marija Aljochinová si odseděla rok a devět měsíců. „Základní rozdíl mezi vazbou a věznicí je, že v nápravné kolonii musíte pracovat. Co to obnáší? Šití uniforem pro policii a armádu. Pro tu armádu, která například bojuje na Ukrajině. Za tuto dřinu ženám neplatí prakticky nic – dostávají méně než 50 dolarů měsíčně a pracovat musí 12 až 14 hodin denně, do úplného vyčerpání a v podmínkách, které nejsou k práci přizpůsobeny. Šicí stroje pocházejí z 60. až 80. let. Často dochází k úrazům, protože odsouzené musí plnit nereálně vysoké normy a mnohé z nich nikdy předtím na stroji nešily,“ říká Aljochinová.

Odmítnout práci – to podle Marie Aljochinové znamená počítat s tvrdým trestem: „Pokud člověk odmítne pracovat, pošlou ho na samotku. V podstatě je to ledová cela s dřevěnou pryčnou, která musí být celý den přiklopená ke zdi. Ve dne je zakázáno spát. V takové cele jsem strávila celkem půl roku, protože jsem byla tzv. problémovou vězenkyní. Nebyl tam ani čerstvý vzduch – jen okénko u stropu, které se většinou nedalo otevřít.“

Ženy – vězenkyně se ale proti podmínkám nebouří, poznamenává Aljochinová: „Byla jsem v ženské kolonii a tam k protestům prakticky nedocházelo. Jestliže mužská kriminální kultura umí zorganizovat protest zezdola, pak ženy se spíš podřizují vedení věznice a šijí.“

Jediný lék – analgetika

Maria Aljochinová tvrdí, že je s vlastními vzpomínkami na ruské vězení srovnaná. Přesto jí chování a neochota ostrahy v Bělé Jezové včera silně připomněly stráž z jejího vězení

Problémem ruských nápravných pracovních táborů je podle ní vysoká nemocnost žen. „50 až 60 procent vězenkyň je nakaženo virem HIV. Jde o narkomanky, které mají oslabenou imunitu. V mé kolonii byla nemocnice pro léčení tuberkulózy. To znamená, že ženy s otevřenou tuberkulózou byly na stejném místě jako všechny ostatní. S oslabenou imunitou se vězenkyně snadno nakazí a hodně jich tam umírá.“

Vězeňské zdravotnictví zná pouze jediné léky – analgetika, dodává bývalá vězenkyně Marija Aljochinová: „Víte, u nás říkali, že jsou jenom jedny tabletky – na hlavu i na zadek: Analgin. A ani ten není vždycky. Vězeňské zdravotnictví prakticky neexistuje. Proto se teď zabývám dvěma problémy: násilím ve věznicích, případy kdy vězně mlátí, a zdravotnictvím, přesněji řečeno jeho neexistencí.“

Marii Aljochinové už se podařilo dosáhnout propuštění nemocného HIV, kterému lékaři odmítali vystavit dokumentaci, a odvolání jednoho z oblastních náčelníků vězeňské správy. I prokuratura uznala, že kradl příliš okatě. Násilí ve věznicích se ale dokazuje hůř, ale ne všude jsou podmínky stejně drsné.


Pokud člověk odmítne pracovat, pošlou ho na samotku. V podstatě je to ledová cela s dřevěnou pryčnou, která musí být celý den přiklopená ke zdi. Ve dne je zakázáno spát. V takové cele jsem strávila celkem půl roku, protože jsem byla tzv. problémovou vězenkyní.Marija Aljochinová

„Úroveň násilí závisí na konkrétních lidech. Lidi mlátí vždy konkrétní dozorci, zatímco jejich náčelníci kradou. Ti už nikoho nebijí. My se snažíme, aby viníci násilí byli potrestání, ale náčelníci si myslí, že se jim za zlodějny nemůže nic stát. Je to stejné jako s naším režimem, jako s Putinem a jeho lidmi.Myslí si, že se jejich zločiny nedostanou na veřejnost a nebudou mít pro ně žádné následky.“

Věznice člověka silně změní, zvláště ta ruská, dodává Marija Aljochinová. „Na svobodě se vám všechno zdá normální: děláte běžné věci – bavíte se s někým, píšete si. Ve věznici se nemáte moc s kým bavit a dopisy vám cenzurují. Čekáte na dopis zvenčí, a když nepřijde, přicházejí hodně černé myšlenky. Věznice vás vtahuje do sebe. Začínáte se bát přemýšlet, funguje i autocenzura myšlenek. Věznice je prostředí, které vás nutí potlačit i vnitřní svobodu. Důležitá je motivace: pokud je vám skutečně drahé to, zač bojujete, bude to vždy s vámi. Je to věc osobní volby, kterou ve věznici musíte dělat každou minutu. Pokud se vzdáte sami sebe, svých názorů a principů, v tom momentě se stáváte vězněm.“

Ildar Dadin zažil ve vězení téměř vše

Ildar Dadin během rozhovoru se zpravodajem ČRo.

Z hlučného klubu Dožď Mažor se přeneseme do jednoho tichého moskevského bytu. Tam žije Ildar Dadin, člověk, který za pouhé držení plakátu dostal tříletý nepodmíněný trest v jednom z nejhorších táborů na severu evropské části Ruska. Trvalo více než rok, než Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že ruská justice Dadina uvěznila neprávem a tento verdikt musel chtě-nechtě uznat i ruský Nejvyšší soud.

Ildar ve věznicích zažil, snad kromě znásilnění, vše. Jakmile ho převezli do věznice v Karélii, okamžitě ho umístili na samotku. Ještě předtím ho ale donutili udělat tzv. špagát.

„Po příjezdu do Karélie mi automaticky dali 45 dní samotky. Postavili mě ke stěně a donutili, jakoby kvůli bezpečnostní prohlídce, roztáhnout nohy tak, až vám praskají šlachy. Strašně to bolí. Řekli mi, že touto procedurou musí projít každý vězeň. Je to systém, kdy každého musí ponižovat. Dozorci vám dávají najevo, že oni jsou hlavní a sebemenší prohřešek bude přísně potrestán.Spoluvězni mi řekli, abych se nepokoušel klást odpor ani zastávat svá práva. Poradili mi, abych se choval lhostejně. Nenávidím zbabělost, včetně vlastní. To mi pomáhalo překonat strach. Člověk se nesmí stát otrokem.“

Roztahování nohou bylo ale pouze začátkem systematického týrání, říká Ildar. „Nejhorším mučením bylo zavěšení v poutech. O tom jsem psal své ženě. Spoutají vás s rukama za zády a ocelové náramky se vám zařezávají do masa. Pak mě za ta pouta zavěsili. To je ta nejhorší bolest, jakou můžete zažít. To se stalo jednou, po příjezdu do věznice – 10. září 2016 večer.“


Spoluvězni mi řekli, abych se nepokoušel klást odpor ani zastávat svá práva. Poradili mi, abych se choval lhostejně. Nenávidím zbabělost, včetně vlastní. To mi pomáhalo překonat strach. Člověk se nesmí stát otrokem.Ildar Dadin

Po úvodním rituálu začalo prostě týrání. „Hned 11. září mě čtyřikrát zbili. Ve dvou případech se tak stalo v přítomnosti ředitele věznice Kostijeva jako šéfa celé té bandy. Nešlo jim o to, že jsem politický vězeň. Tímto způsobem se tam chovají ke všem.Každý musí projít tímto mlýnkem na maso. Je to proti všem zákonům Ruské federace. Dají vám najevo, že nemáte žádná práva, že jste dobytek.“

O pořádcích v karelské věznici se Ildar dozvěděl od spoluvězňů během převozu z vazby do vězení v Karélii. „Tohle není ta nehorší věznice v Rusku. Nejúděsnější jsou káznice na Severním Kavkaze – o tom mi povídali vězni. Tam vás zlomí za pár minut při použití celého souboru mučení. V Karélii je takových věznic pět a všude je to zhruba stejné. Svému mučiteli musíte poděkovat a mít ho rád.“

Stockholmský syndrom funguje i v ruských věznicích

I v těchto nápravných zařízeních fungují klasická pravidla stockholmského syndromu, kdy vězni začínají mít kladný vztah ke svým věznitelům. „Myslel jsem si, že jsem vůči stockholmskému syndromu imunní. Ale když vás každý den nutí přizpůsobit se podmínkám… Například vám na cele vypnou světlo, nebo naopak zapnou na celý den. Nemůžete spát. Pak vám odpojí kanalizaci, ucpou se odpadové trubky od záchodu a všechno to teče na podlahu. Pak vás to nutí vytírat, ale čistou vodu vám nedají. Nebo v zimě vypnou vytápění a vy máte na sobě jenom tenký nátělník a spodky. Spoluvězni mi říkali, že tohle mučení vymyslel sám náčelník věznice Kostijev, protože před ním se to v takové míře nedělo.“

Ve věznicích jsou nainstalované kamery, pokud ale vězeň chce záběry použít jako důkazní materiál, veškeré videozáznamy záhadně mizí. Ildar s tím má bohaté zkušenosti. A nejen s tím.


U nás sice vládne autoritářský, ale ještě ne totalitní režim. Ten už se na žádné veřejné nebo zahraniční mínění neohlíží. To bylo za Stalina. My se k tomu sice blížíme, ale úrovně stalinských represí jsme ani zdaleka nedosáhli. Já osobně všemožně kritizuju Putinův režim jako čekisticko-fašistický, ale není to režim totalitní. Nějaká práva a svobody nám ještě zůstaly a musíme jich využít.Ildar Dadin

„Člověka bijí a mučí. Po třech měsících se mu rány zahojí, dostane se na svobodu a říkají mu: ,Vždyť na těle nemáte žádné stopy po mučení!‘ On si ale dřív nemohl stěžovat, protože mu hrozili: ,Prosím, stěžuj si, ale my tě zabijeme a zahrabeme někde v lese.‘Dokud je člověk ve věznici, stěžovat si nemůže. Je to jedna mafie, včetně felčarů, kteří by vás teoreticky měli léčit. Ve skutečnosti ale jen dohlížejí na to, abyste před propuštěním neměl příliš mnoho stop po týrání a zločinech.“

Po všech útrapách a stížnostech obránců lidských práv nakonec Ildara Dadina převedli do tábora v Altajském kraji na Sibiři. Oproti Karélii to byly lázně, říká Ildar.

„Už jim to bylo nepříjemné, lekli se. U nás sice vládne autoritářský, ale ještě ne totalitní režim. Ten už se na žádné veřejné nebo zahraniční mínění neohlíží. To bylo za Stalina.My se k tomu sice blížíme, ale úrovně stalinských represí jsme ani zdaleka nedosáhli. Já osobně všemožně kritizuju Putinův režim jako čekisticko-fašistický, ale není to režim totalitní. Nějaká práva a svobody nám ještě zůstaly a musíme jich využít. Jsem zastáncem nenásilných prostředků. Jsem připravený obětovat svůj život za to, aby u nás nedošlo ke krveprolití. Vím, že v takových situacích nejvíc netrpí bojující strany, ale civilní obyvatelstvo.“

Nezávislé centrum akademika Sacharova registruje asi 50 politických vězňů v Rusku a teď k nim přibydou další. Jakže to říkala Máša Aljochinová? Vězněm se stáváte ve chvíli, kdy ztratíte vnitřní svobodu.

autor: mdo
Spustit audio