Vesnice, kde kvetou domy. Polské Zalipie už 130 let zdobí malované květy

10 fotografií

Dům s vymalovaným číslem 144 stojí doslova jen pár metrů za dřevěnou konstrukcí s tabulkou a nápisem Zalipie. Jeho obyvatelka, paní Halina, zrovna sedí mezi prázdnými úly u cesty. O žlutý se téměř opírá zády, na růžovém štětcem opravuje modré a červené květy.

„Každý rok tu máme soutěž Malovaná chata. Už se to blíží, tak se pomalu připravuji,“ vypráví, zatímco kolem ní pobíhá malý pes. „Jsem už v důchodu, tak na to mám čas.“ Pro dnešek ale práci končí. Začíná pršet.

Květy různých tvarů a barev na jejím domě zdobí svody a podpěrný sloup u vchodu. Ze zahrady za domem je ale vidět celá pomalovaná stodola. Květiny pokrývají i kameny u jezírka, květináče nebo venkovní krb. „Ještě chci pomalovat tuhle stěnu,“ ukazuje na dům. „Jenže na ten povrch se hrozně špatně maluje.“

Tradice malovaných květů

Paní Halina patří mezi zalipské malířky a malíře, nositele místního lidového řemesla, jehož kořeny sahají k podmínkám chudého života obyvatel Haliče.

„Lidé tady na Haliči dřív stavěli dýmné chalupy, které byly uvnitř zanesené kouřem, popelem a sazemi. Potřebovali ty prostory nějak rozjasnit. Nejdřív to dělali pomocí nepravidelných skvrn. Z prosa nebo žita si vyrobili štětec, namočili ho do vápna a pak jím udělali kdekoliv na stěně skvrnu,“ popisuje začátky tradice Wioletta Dziedzic. 

Někdy se používal i popel nebo saze smíchané s mlékem. Od skvrn ale nebylo daleko ke květům. „Postupně ty skvrny proměňovali, až je úplně nahradily květy. Později přišly na řadu barvy. Musíme si uvědomit, že v 19. a 20. století to nebylo jednoduché. Barvy si lidé museli vyrábět sami, stejně jako štětce, se kterými se nemalovalo snadno. S dnešními štětci a barvami už můžeme malovat tak, že květy vypadají skoro jako nálepky.“

Dřevěné chaty bez komínů postupně ustupovaly zděným domům a proměňovalo se i využití maleb. Místní už si nezdobili jen interiéry, ale také venkovní zdi, okna nebo hospodářské budovy.

Když malba omrzí, přemalují ji|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Dům malířek

Centrem folklorní tradice je dnes Dům malířek v samém centru Zalipie. Kromě uměleckých dílen se v něm nachází i velký společenský sál s pamětní stěnou – galerií fotografií místních zalipských malířek a malířů. Mezi nimi je i Felicja Curiłowa, která tradici výrazně zpopularizovala, i když ne vždy úplně poctivě, jak přiznává Wioletta Dziedzic.

Wioletta Dziedzic také působí v Domě malířek|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

„Měla různé metody. Když při soutěži jezdila s komisí, vybírala ty nejhezčí domy, čímž dost eliminovala konkurenci. Do některých domů zkrátka komisi nepřivedla. Takhle ale Zalipie popularizovala. Nebylo to úplně fér, ale možná právě díky tomu se tu malířství tak uchytilo, zakořenilo a zůstalo dodnes v takovém rozsahu.“

Tradice má dnes asi 130 let a, jak Wioletta Dziedzic připomíná, malování k životu Zalipianů patřilo a stále patří. V Zalipie je dnes pomalováno zhruba čtyřicet domů, ale také stodoly, studny, včelíny, úly nebo ploty. Místní se o malby starají, opravují je, a když je omrzí, přemalují je novým květinovým vzorem. Každá malířka nebo malíř má přitom vlastní techniku i rukopis.

Nejdřív šok a pak láska

Lidovému řemeslu se už 35 let věnuje také paní Anna Owca, rodačka ze Zalipie, která ale přiznává, že v jejím případě rozhodně nešlo o lásku na první pohled.

„U nás doma jsme tu tradici neměli. Ani moje sestry nemalují a jejich děti také ne. Možná ani nikdy nebudou. Já se to naučila od tchyně. Když jsem se vdala, přestěhovali jsme se s mužem k ní. Bydleli jsme tam asi rok. Byla jednou z opravdu známých zalipských malířek – Zofia Owca.“

První setkání s folklorním životem pro ni bylo šokem. Dnes se tomu směje, tehdy jí to ale připadalo strašné. „Bylo mi devatenáct, folklor mě vůbec nezajímal. A tam bylo pomalované úplně všechno. Pokoje, kuchyň... všude květy. První, co jsem chtěla udělat, bylo zamalovat je v našem pokoji. Tchyně mi to pak dlouho připomínala. Ne ve zlém, spíš se tomu smála.“

Jenže netrvalo ani rok a Anna se od tchyně začala učit. Dnes patří mezi uznávané zalipské malířky. Když jsme spolu mluvili, právě dokončovala malbu na budově Domu malířek, kde také pracuje.

„Říká se, že když děláš to, co máš rád, tak vlastně nepracuješ. A je to trochu pravda. Já opravdu ráda maluju. Máme tady svoje každodenní povinnosti, práci, ale jakmile je chvilka volna, už jsme v dílně a malujeme. A doma je to stejné – jak mám volnou chvíli, maluju.“

Pomalovat se dají kbelíky, svody nebo kola|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

K folkloru se musí dozrát

Podle ní musí člověk k folkloru dozrát. Vzpomíná přitom na zkušenost ze své vlastní rodiny.

„Můj syn je dnes dospělý chlap, ale tehdy chodil na gymnázium do města. Byl to normální kluk ze vsi a ta tradice ho moc nezajímala. Nedokázal ji ocenit, dokud si ve druhém ročníku neotevřel učebnici na kapitole o Zalipie. Celá kapitola věnovaná tradici a umění. A tehdy jako by prozřel. Na vlastní oči viděl každý den něco, co má obrovskou hodnotu. Ocenit to dokážou všichni, jen někdy ne místní,“ dodává Anna Owca.

Do soutěže Malovaná chata o nejkrásněji vymalovanou usedlost zbývají přesně čtyři týdny. Poprvé se konala v roce 1948 a dodnes jde o nejstarší folklorní soutěž v Polsku. Místní ji berou vážně i dnes. Ocenění mohou získat nejen malíři, ale i majitelé pomalovaných domů – za podporu lidového umění. Právě díky soutěži, doufají místní, se podaří tradici zachovat i do budoucna. Rostoucí zájem o folklor v posledních letech jejich naději jen posiluje.