Věřili jsme, že to dobře dopadne. Spoluhráči vzpomínají na Luďka Čajku

Zlínský zimní stadion nese jméno Luďka Čajky a pod stropem visí jeho dres s číslem 26. To vše i dnes připomíná událost, která začátkem roku 1990 otřásla celým československým hokejem. Zlín hrál 5. ledna v Košicích.

Dvě minuty před koncem utkání zajela zlínskému obránci při dojíždění puku brusle do nerovnosti na ledě, narazil hlavou do mantinelu a po 40 dnech v bezvědomí Luděk Čajka v košické nemocnici zemřel. Dnes je to přesně 28 let.

„Já jsem byl přímo na ledě. Za začátku jsme si mysleli, že to nebude tak vážné,“ říká bývalý zlínský hokejista a trenér Rostislav Vlach. Po zápase hokejisté několik hodin čekali na výsledky lékařských vyšetření. „Odjeli jsme až v noci, ale pořád jsme věřili,“ vzpomíná Vlach. Podle něj byla zranění natolik vážná, že by se Luďka Čajku nepodařilo zachránit ani v současné době.

„Nikdo si nepřipouštěl, že by to dopadlo tak tragicky,“ dodává Robert Svoboda, trenér zlínských hokejistů. I ten byl tehdy na košickém ledě.

Do Zlína si Luďka Čajku vzali ve dvaceti letech z Havířova. Na vojně v Jihlavě se dostal i do reprezentace, v roce 1987 získal bronz na mistrovství světa ve Vídni, zahrál si na Kanadském poháru. Za Československo sehrál 58 zápasů.

Mezinárodní federace IIHF po Čajkově smrti změnila posuzování zakázaného uvolnění. Hra se začala automaticky přerušovat, jakmile puk přejel všechny čáry, do té doby se ho musel dotknout bránící hráč.