Velké malé zprávy 15. listopadu 2002

Už olympionici ve starém Řecku používali triky a pomůcky ke zvýšení sportovních výkonů, uvádí vědci v týdeníku Nature. Alberto Minetti a Luca Ardigo z Metropolitní univerzity v britském Manchestru zjistili, že řečtí skokané do dálky používali kameny nebo olověná závaží, aby jim dopomohla k delšímu skoku.

Poprvé je využili na olympijských hrách v roce 708 před naším letopočtem! Sportovci v každé ruce drželi závaží. Těsně před odrazem rukama prudce švihli nejprve dozadu a pak dopředu, před doskokem pak opět dozadu. Pokud se závažími švihlo správně a v přesný čas, podle vědců mohla přidat nejméně 17 cm ke třímetrovému skoku.

Podle profesora Minettiho jsou tato závaží pokládána za první pasivní nástroj vynalezený k podpoře pohybu. Vážila od 2 do 9 kg, měla nejrůznější tvary, někdy měla držadlo, jindy ne. Oba vědci využili počítačových modelů a započítali do nich takové prvky, jako je pružnost šlach a vazů. Vypočítali, že se závažími o celkové váze kolem 6 kg byla rychlost při odrazu o 2 % vyšší. Výkon však začal klesat, pokud jejich váha přesáhla 10 - 12 kg. Sportovce s těmito pomůckami zobrazují i kresby na antických vázách.

Coloradská univerzita oznámila, že otevře centrum, které bude zkoumat zdravotní problémy související s vysokou nadmořskou výškou. U některých lidí žijících v níže položených oblastech se totiž mohou objevit různé problémy, když příliš rychle vystoupí vysoko do hor. Například žízeň, závratě, ochablost, problémy s chůzí a se spánkem.

Ale vysoká nadmořská výška může mít závažnější důsledky, jako je nižší porodní váha a vyšší dětská úmrtnost. Některé hory v Coloradu jsou vysoké přes 4000 m nad mořem. Akutní horská nemoc postihuje až 25 procent lyžařů a dalších turistů. Nové centrum má však také spolupracovat s americkou armádou a zkoumat, jak vysoká nadmořská výška ovlivňuje tělesnou výkonnost a jak se mohou vojáci nejlépe připravit na cesty do vysoce položených oblastí.

Před změnou klimatu už varují i malí savci z řádu zajíců na americkém západě. Jak totiž zaznamenal týdeník New Scientist, podle nejpodrobnějšího výzkumu zvířátka zvaného pišťucha pika za posledních 50 let by se rostoucí teplota mohla stát pro některé malé živočichy problémem dřív, než kdokoli předpokládal. Pišťucha pika totiž rychle umírá, pokud teplota jejího těla stoupne jen o stupeň nebo dva nad normál.

Pika běžně reguluje tělesnou teplotu tím, že rychle přebíhá na sluníčko a do stínu. Citlivost na klima brání těmto hlodavcům vydávat se příliš daleko od domova, a tak se v izolovaných oblastech v horách Nevady a východního Oregonu vyvinuly menší samostatné populace. Ekolog Erik Beever zkoumal 25 míst, na kterých byly v posledních 75 letech pišťuchy pozorovány. Předpokládal, že na každém místě najde až 50 zvířátek. Ovšem za několik let vysledoval pouze 18 ze 25 populací. To je podle odborníků překvapivě vysoké tempo vymírání druhu.

Erik Beever na počítačových modelech zkoumal různé kombinace možných příčin, proč pišťuchy mizí, včetně ztráty přirozeného prostředí, izolace od jiných populací tohoto druhu, zásahů člověka a změn teploty. Mezi třemi nejvýznamnějšími faktory byla všech případech právě změna klimatu.