Velké malé zprávy 14. ledna 2004

Jaderné elektrárny by proti případným teroristickým útokům mohla chránit mračna umělé mlhy. Tento návrh v současné době prověřují v sousedním Německu. Mluvčí tamního federálního ministerstva životního prostředí potvrdila, že firmy, které spravují 18 jaderných elektráren v zemi, zvažují instalaci strojů na vyrábění umělé mlhy poblíž inkriminovaných budov.

V případě hrozícího nebezpečí by se tak ohrožená elektrárna zakryla mlhou a případní teroristé útočí ze vzduchu by ztratili orientaci. Ačkoli radar mlhou pronikne, civilní letadla takový radarový systém k dispozici nemají. Jiní odborníci ale namítají, že věc nebude tak jednoduchá. Hlavním problémem je počasí: pokud bude náhodou větrno, mlha se samozřejmě rozptýlí.

Navíc k zakrytí tak rozsáhlého komplexu budov, jako je právě jaderná elektrárna, by bylo potřeba celé řady strojů - trvá přitom nejméně 10 minut uvést je do chodu. Ve Spojených státech zvažují úplně jiné řešení: umístit do elektráren systém raketové obrany a blížící se letoun s teroristy sestřelit.

Orangutanům možná zbývá posledních 20 let života. Podle Světového fondu na ochranu přírody se počet těchto lidoopů, jejichž výskyt je omezen na indonéské ostrovy Sumatra a Borneo, snížil jen od roku 1987 o polovinu, za minulé století pak o celých 91 procent. Ekologové tvrdí, že v současnosti žije ve volné přírodě maximálně 30.000 orangutanů, z toho více než polovina mimo chráněné oblasti.

Sumaterský orangutan patří mezi kriticky ohrožené živočichy, protože zbývá posledních asi 9000 příslušníků tohoto druhu. Podle ochránců přírody je na vině komerční těžba dřeva a kácení lesů kvůli získávání zemědělské půdy a místa pro plantáže olejových palem. V Malajsii a Indonésii už bylo vykáceno téměř 80 procent všech lesů.

Archeologické vykopávky na místě bývalé keltské huti nedaleko francouzského Dijonu ukazují, že následky lidské činnosti v přírodě přetrvávají celá tisíciletí. Jak píše časopis Nature, francouzští vědci pátrali po zbytcích olova.

Zjistili, že 20 procent jeho současného množství se do země dostalo už před 11. stoletím, a celá polovina pak před stoletím osmnáctým. Na místě vykopávek je dnes přitom rašeliniště, v jehož okolí není žádný průmysl. Pro chemiky ovšem tato zjištění nejsou vůbec překvapivá. Vědí, že jakmile se olovo spojí s organickým materiálem, jako třeba právě s rašelinou, má častěji tendenci zůstat na místě, než se nechat odplavit vodou.

Podle francouzských archeologů jejich práce ovšem ukazuje jednu důležitou věc: při zkoumání znečištění určitého místa je podle nich třeba znát jeho historii a vědět, jaké jsou zdroje nalezených škodlivých látek. Díky tomu pak může často vyjít najevo, že činnost moderního člověka přeceňujeme a některé škodliviny pocházejí už z dávné historie.