Velká pardubická. Už ne brutální závod, ale regulérní měření sil
Jen díky tomu, že jsou jedním z nejstarších sportů vůbec, se dostihům neříká moderně: adrenalinový sport.
Nervy to jsou ale pořádné a nebezpečí také. Nejvíce se to projeví v neděli, až se poběží 125. Velká pardubická cross-country steeplechase.
Dostih má právem pověst nejtěžšího na evropském kontinentu, ale už se zbavuje nálepky závodu, kde se masakrují zvířata.
Taxis se netrénuje
Velký Taxisův příkop straší jezdce 125 let. Součástí dostihu je od prvního ročníku a je podobně slavná jako Becher's Brook na Velké národní v Aintree. Jak spočítali datoví žurnalisté Českého rozhlasu, Zulejka je posledním z dvaceti koní, kteří na Taxisu v celé historii zahynuli. Kobylka se neodrazila tak, jak měla a ani znalosti žokeje Josefa Bartoše mladšího jejímu konci nezabránily.
„Taxis je důležitý. Všichni to teď najíždíme zprostředka doprava, kde bude trošku mačkanice, takže doufám, že zepředu to neskočí koně moc šikmo. Já pojedu asi ve druhém sledu,“ vyhlíží další ročník Josef Bartoš mladší, který letos pojede favorizovaného Zarifa.
Taxis se netrénuje, smí se překonávat právě jen jednou za rok při Velké. Marku Stromskému, dalšímu žokeji, pod kterým na této překážce klesl kůň, to nevadí. Naopak. „Myslím, že to je dobře. Protože tím je to Velká pardubická. Kůň, který je dobře připravený, právě kdyby skákal v tréninku, lidi by ho asi nenajížděli v takové rychlosti a pak by se stal ten problém.“
Zmíněné případy jsou nešťastnými výjimkami. Masakry se děly na Taxisu hlavně začátkem 80. let minulého století. „Byly dost karamboly, když už Taxis byl takový, jaký byl, některé koně si zlomili nohu nebo vaz. V roce 82 nebo 83 byl velký karambol. Po Taxisu šlo pět koní, jinak osmnáct jich startovalo, a zbytek všechno padlo na Taxisu,“ vzpomíná Josef Bartoš starší.
Významným krokem bylo zavedení kvalifikačních dostihů v 80. letech a úpravy Taxisu začátkem 90. let. Za posledních 17 let na něm spadlo jen 25 koní. O jednoho víc popadalo dohromady za tři ročníky v 80. letech.
Aby to bylo pro diváka
Překážka, kterou opravdu nemusí legendární Josef Váňa starší, je Popkovický skok. „Já ji mám dodneška, překážka číslo šest, Popkovický skok. Tam jsem prohrál své dvě Velké pardubické, které bych určitě vyhrál, kdybych tam nespadl.“
Josef Váňa tím myslí rok 1990 se Železníkem a 1998 s Cipískem. Mohl mít 10 triumfů, místo současných osmi. Čím je Popkovický skok záludný? „Hned se doskočí a zatočí se prudce doprava. Když jsou koně hodně vedle sebe a někdo z první linie udělá chybu, tak za ním nemáte šanci.“
Potvrzují to čísla, která nashromáždili kolegové datoví žurnalisté. V roce 1998 spadlo na Popkovickém skoku 10 koní. Nebezpečné pro zahraniční koně a žokeje jsou Malé zahrádky, tedy dvojskok za oranicí v severní části závodiště. A z posledních překážek Havlův skok. Ten je na rozdíl od jiných větší než v minulosti, ale koně ho většinou zvládají.
Výjimkou potvrzující pravidlo může být Trezor. „Zrovna mu docházely síly. Je to těžký skok, koně vyběhnou z oranice, po Anglickém skoku jdou na Havlák, hodně se tam zrychluje, přichází únava a je důležitý tomu koni pomoct,“ říká Josef Bartoš mladší, zkušený žokej s 395 vítězstvími v překážkových závodech.
Ze srovnání dat vyplývá i to, že se dostih oproti 70. letům zrychlil o necelé dvě minuty. I to je důsledek toho, že závod jezdí připravenější koně, stejně jako toho, že je závod bezpečnější.
„Myslím, že děláme pro to všichni všechno, koně jsou jinak trénovaní, mají kvalifikace, chodí připravené, myslím, že se pro to dělá maximum. Když se něco stane, třeba hromadný pád, to musí člověk brát. Ale je to bezpečnější a lidi pro to dělají všechno, aby to bylo pro diváka,“ uzavírá žokej Marek Stromský.
Za posledních 25 let se z Velké pardubické - brutálního závodu, ve kterém vyhraje ten nejodolnější, stalo regulérní měření sil, v němž si pro několikamilionovou dotaci doběhne ten nejrychlejší.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
