Vědomí, že se rodina dokázala postarat o svého umírajícího, může zmírnit smutek ze ztráty, říká paliativní sestra

11. červen 2022

Studio Leonardo

Paliativní péče se v Česku začala rozvíjet asi před 20 lety, v posledních letech se o péči o umírající mluví stále častěji. Začíná být součástí nemocniční péče a vedle tradičních hospiců vznikají i hospicy mobilní. „Hlavní zásada je, že člověk musí být upřímný, hodně se doptávat. Jsme ti, kteří hodně poslouchají, i když někdy na naše otázky nejsou lehké odpovědi,“ uvádí zdravotní sestra a spoluzakladatelka mobilního hospice sv. Michaela v Poličce Jitka Kosíková.

Podle ní si každý lékař, zvláště v paliativní péči, osvojí nějakou typickou větu. „Já třeba používám: ,Je mi to líto‘ a vždy žasnu, jak taková jednoduchá věta mění komunikaci v něco jiného.“

Čtěte také

Paradoxem covidové doby je, že se začalo víc mluvit o smrti, všímá si koordinátorka paliativní péče Vodičková

„Dostáváme se pak k hodnotám pacientů. K tomu, co chtějí, přes emoce a přes bolest k jejich přáním. A není to hned, někdy to trvá dny i týdny.“

Sestru dodnes udivuje míra vděku s paliativní péčí spojená. „Neříkám, že za svého působení na dětském oddělení ARO jsme nikdy nedostali poděkování, ale bylo to krátké, někdy ani nebylo. Ale tady to člověk vidí hned.“

„Také ale vidí, jak rodinní členové mohou být na sebe i pyšní, Zvládli se postarat o svého blízkého, když si přál zemřít doma, aby mu to dopřáli.“

Umírání a smrt jsou těžké, souhlasí sestra. „Ale je v tom kousek zadostiučinění, že to člověk zvládl, což dokáže někdy smutek zmírnit a otupit. Nejen pro mě, ale i pro ostatní mé kolegyně je největší odměnou když někoho provázíme a dáváme mu podporu, aby dělal věci, které jinde pečující moc nedělají.“

Příbuzní jen nečekají

„Tady lidé nesedí, nečekají, až člověk zemře. Společný život si opravdu užívají. Tím, že tam jsou, že dají nemocnému napít, omyjí ho, převléknou, podají léky proti bolesti. To je velká odměna.“

Čtěte také

Lékař Adam Houska o práci hospiců a detailech paliativní péče

Důležitou roli hrají i vzpomínky na umírajícího. „Rodinné příslušníky podněcujeme, aby si je tvořili. I když to vypadá zvláštně, tak říkáme: Zkuste se vyfotit. V Cestě domů jsme nabízeli i fotografa, který dělal profesionální fotky.“

„Co se s těmi fotkami stane, je už na té rodině, jestli se na něj chtějí podívat, nebo je chtějí zahodit. Ale je to něco co může pomoci. A také nebát se mluvit o svých pocitech, když už je toho moc,“ radí spoluzakladatelka mobilního hospice sv. Michaela v Poličce Jitka Kosíková.

autor: Andrea Skalická