Věděla jsem, že chci ukázat syrovost, říká režisérka Pepa Lubojacki. O závislosti natočila dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato

Natáčela jste přímo v rodině o bratrovi, o bratrancích, kteří bojují se závislostí na alkoholu. Věnovala jste ten film také tátovi, co jsem tak poslouchal. Ten film je opravdu místy hodně syrový, je tam krev, jsou tam stavy epilepsie, alkoholové delirium. Kde jste měla mantinely, co ještě ukázat a co už neukázat? Protože to byla vaše rodina, byl to film i o vás.

Já jsem si hranice autocenzury musela během natáčení hodně popustit, protože když jsem se rozhodovala, co ukázat a co neukázat, tak mi nešlo natáčet nic.

Musela jsem se vědomě rozhodnout, že se všechno přesune do střižny. A vzhledem k tomu, že jsem měla hodně času na střih a stříhala jsem sama, tak jsem věděla, že budu mít prostor se rozhodnout. Takže během natáčení jsem se vědomě rozhodla vědomě, že budu natáčet všechno, i když nějaké hranice jsem měla.

Věděla jsem, že nikdy bych nepoužila extrémní stavy opilosti bratra, tam jsem ani telefon nezapínala. Ale ve střižně jsem se potom docela dost zabývala tím, co ukázat, co ne, co je pro mě vůbec potřeba ukázat, abych odvyprávěla příběh, který jsem chtěla nebo potřebovala odvyprávět.

Přímo tam není ukázaná epilepsie, je tam ale ukázaný ten dopad – když odezní alkoholová epilepsie, tak je člověk zmatený ještě hodně dlouho. Může to být až hodiny. Ukazuju, jak to vypadá po epilepsii.

Toto je ta brutální upřímnost, o které mluvil i váš dramaturg.

Je to brutální upřímnost hlavně kvůli tomu, že závislost je ošklivá. Já si myslím, že je potřeba to ukázat celé. Já jsem vždy věděla, že můj bratr má právo veta. Bylo pro mě hrozně důležité, aby ten film viděl celý za střízliva, aby opravdu vědomě byl schopný pochopit, co tam je zobrazené. Od začátku věděl, že cokoliv by tam nechtěl, tak bude pryč.

My jsme se na to podívali znovu. On řekl, že to je sice drsný, ale že to je realita a pojďme ji ukázat. Protože takto to je. Je to denní realita mnoha lidí, kteří žijí se závislostí, nebo rodinných příslušníků a blízkých lidí. Lidí, kteří žijí se závislostí, nebo kteří mají zkušenost se životem na ulici.

Čtěte také

Česko-slovenský dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato získal na Berlinale dvě ceny. Zlatého medvěda si odnesl film Žluté dopisy německo-tureckého režiséra

A měnily se ty hranice? Dokážu si představit, že jste ze začátku přistupovala k natáčení nějak, ale později jste mohla upravovat to, co chcete ukázat, co jste ve finále ukázala.

Myslím si, že ne. Je pravda, že pro mě bylo trošku složitější si nastavit hranice, protože mám pocit, že je mám obecně trošku posunuté. U spousty věcí, které tam jsou, mi došlo, že jsou trošku drastičtější, až z reakcí ostatních lidí. Když žijete s něčím podobným léta, tak se vám hranice posouvají. 

Naopak jsem měla pocit, že v tom filmu nic není, ježišikriste, vždyť to přece vůbec není zajímavé, nic se tam neděje. A až zpětně mi došlo z reakcí, že to je drsné.

Zároveň jsem hodně rešeršovala etiku v dokumentu natáčení – i v magisterské práci se zabývám etikou natáčení dokumentu s lidmi, kteří žijí se závislostí. Jak můžou dát souhlas, konsent, když žijí se závislostí. Nad tím jsem hodně přemýšlela a zároveň jsem věděla, že tu syrovost chci ukázat. I trochu surovost.

Ale zároveň jste mluvila o tom, že při některých scénách a stavech svého bratra jste ani nezapínala mobil.

Ne, určitě ne. Nenatočila bych třeba, kdyby ležel hodně opilý. Stejně jako bych třeba nenatočila epilepsii.

Natáčela jsem pět let a na telefon. Bylo to pro mě už natolik každodenním chlebem, natočila jsem přes 200 hodin materiálu, že pro mě bylo automatické sáhnout po telefonu.

Až tak moc, že jsem si po skončení natáčení musela zvědomovat, že už nesahám po telefonu. Pořád mám tendence zaznamenávat. Musím si to pořád připomínat.

Ale když má člověk epilepsii, tak i když natáčíte pět let, tak vás nenapadne vzít telefon a v tu chvíli točit, protože primárně opečováváte toho člověka, aby se mu něco nestalo. 

Kde leží limity možnosti pomoci člověku z ulice? Poslechněte si celý rozhovor.