Hraniční plot jim rozpůlil pozemek. Mezi poli se zelím projíždí farmáři zakódovanou branou

Když tudy pronášejí marihuanu, trvá prý pašerákům asi patnáct sekund, než přelezou pět a půl metru vysoký plot, ukazuje Antonio Reyes, když zastavuje svůj traktůrek, kterým seká trávu. Masivní, ocelová bariéra, která má podle americké vlády bránit nelegálním přechodům hranice, se táhne krajinou přímo tady, za Antoniovým domem.

Někdy se cítím bezpečně, někdy ne

„Když ten plot stavěli, hnulo nám to s konstrukcí domu a zanesli nám sem šváby. Bez plotu to bylo lepší. Stejně jsou to vyhozené peníze. Pašeráci tudy pořád chodí, takže upřímně řečeno, ten plot je tu k ničemu,“ stěžuje si Antonio a vypráví historky, jak tudy prošla skupina lidí s převaděčem i za bílého dne, nebo jak jeho švagr, který žije hned vedle, poskytl vodu a jídlo lidem, kteří lezli přes plot na vlastní pěst a zranili se při tom. Pašerákům se nic takového nestává.

Čtěte také

Trumpovo ego začíná obtěžovat. Přerostlé dítě v Bílém domě nikdo nechce, všímá si odborník na USA

„Jakmile přelezou plot pašeráci, za dalších deset, patnáct sekund zmizí tamhle v tom křoví. Mají tam dokonce i postel, je to takové jejich hnízdečko. Když pašují lidi, do půl minuty s nimi naskáčou do přistaveného auta. Jsou rychlí. Tamhle je sice kamera, ale nevím, jak daleko to sem mají pohraničníci. Teď za Bidena jich tu není moc, za Trumpa jich tu byla spousta. Někdy se tu cítím bezpečně, jindy ne. Ale když dáte pašerákům pokoj a necháte je pokračovat, kam potřebují, jste v pohodě,“ vysvětluje Antonio.

Území nikoho

Hned vedle Antoniova pozemku se tyčí obří otevřená brána. Tou se dá projet na druhou stranu plotu. K hraniční řece Rio Grande je to odsud ještě skoro celý kilometr, takže za plotem vzniklo území nikoho oddělené od zbytku Spojených států amerických.

Někteří Američané tam žijí nebo hospodaří, odstřižení od své vlastní země, kam se dostanou jen touhle dírou v plotu, kterou pohraničníci na noc zavírají. Antonio mě povzbuzuje, ať se na druhou stranu plotu vydám podívat. Jen prý mám dávat pozor, ať nepošlapu zelí.

Ano, pěstuje se tu zelí. Po polní cestě se dostávám až do stodoly zdejší farmy, kde se dva zemědělci věnují svému kombajnu. Jejich předci tu začali farmařit před sto lety a slyším od nich stejnou písničku – pašeráci plot přeskočí hned, jeho smysl nechápou. Víc mi prý řekne v kanceláři rodinné farmy Bonnie Elbertová, jejich sestřenice.

Na pole přes zamčenou bránu

„Bylo to tu docela pěkné, a teď tu máme ten velký, vysoký, škaredý plot. Všechno změnil. Dřív jsme na své pozemky chodili, jak jsme chtěli. Teď jsou odříznuté a my musíme procházet tou branou. Někdy je otevřená, někdy zavřená. Máme k ní kód, ale někdy se to zasekne a musíme volat pohraničníky. Někteří lidé jako třeba můj bratr a bratranec za tím plotem i bydlí,“ říká Bonnie.

Sama Bonnie má svůj dům na první ulici, která už leží na skutečně americké straně hraničního plotu, na který se každý den dívá ze své terasy.

„Myslím, že tady kolem nás se pašují spíš drogy než lidi. Pašeráci vždycky najdou způsob, jak projít. Obvykle jsou rychlí, nechtějí se tu zdržovat a hned míří na sever. A jsou v tom docela dobří,“ říká s trpkým úsměvem Bonnie Elbertová, Američanka, která farmaří na obou stranách hraničního plotu.

V příštím dílu seriálu se vydáme s nákladem dětských plen pro uprchlíky přes hranici do Mexika. Zjistíme například, jak to na hraničním mostě funguje s úplatky.