Ve starobylé marocké synagoze si hrají muslimské děti. Židé odešli a muslimy v ní nechali bydlet
Maroko kdysi mělo jednu z největších židovských komunit v Africe. Ve starobylém Fésu – nejstarším marockém hlavním městě – kdysi působil například i největší židovský středověký učenec Maimonides. V tamní staré židovské čtvrti dnes ze skoro dvou desítek synagog zbývá jediná. I tam ale návštěvník hebrejskou modlitbu uslyší jen těžko.
Návrat do časů Schindlerova seznamu je možný. Kaziměř si uchoval předválečnou atmosféru
Dlážděné ulice, památky a muzea, přidejte si k tomu spousty kaváren, hospůdek a restaurací a dostanete obrázek krakovské Kaziměře. Původní hlavní židovská čtvrť je v Polsku jediná, která si udržela autentickou architekturu a atmosféru.
„Vozili sem sůl po trasách vedoucích až do Mali. Tady sůl nebyla, a proto měla cenu zlata,“ vede mě vitální pan Mustafa úzkými uličkami bývalé židovské čtvrti zvané Mellah, která je jakýmsi přívěškem tamního starého města, a vysvětluje původ jejího názvu odvozeného od soli.
Hlavní ulice funguje jako orientální tržiště a vedlejší, většinou slepé uličky jako dětská hřiště. Dojdeme až k na pohled skromné stavbě s hebrejským nápisem nade dveřmi, kterou ledabyle hlídá sedící policista.
Svatostánek bez věřících
Přes temnou místnost, která vypadá jako něčí předsíň, mě Mustafa vede do prostorné haly, kde se prosvítající ostré sluneční paprsky odrážejí od skleněných a bronzových svícnů lamp visících vedle zelených sloupů.
„Nahoře je prostor pro ženy, dole pro muže,“ ukazuje Mustafa na galerii a spodní prostor s několika dřevěnými lavicemi a vyvýšenou dřevěnou ohrádkou. „Tohle místo je pro rabína. Ale ne pro lecjakého – jen pro rabína z rodiny Ibn Danan,“ zdůrazňuje.
„Támhle dole je mikve a tohle je schránka pro Tóru,“ ukazuje Mustafa svitky Mojžíšových knih ukryté v dřevěné skříňce a purpurovém plátně. Jsou ale poškozené a synagoga proto není funkční.
Stejně se v ní nemá kdo modlit. „Všichni židé odtud odešli v padesátých letech. Dnes žijí už jen v novém městě, tam synagoga pořád funguje,“ dodává můj průvodce.
Náš domov? Synagoga
Proč nechátrá ani modlitebna rodiny Ibn Danan, mi vysvětluje žena v muslimském šátku, kterou potkávám s jejími malými dcerami v tmavé vstupní předsíni synagogy.
Starobylé marocké město obývali Féničané, Římané i Berbeři. Teď jej obsadili čápi
Poslové jara, vlaštovky a čápi se pomalu začínají chystat na cestu z Afriky zpět do Evropy. Relativně blízko to mají čápi, kteří zimu přečkávají v Maroku. Tisíce z nich hnízdí i v někdejším římském městě Sala Colonia, kde patří k hlavní turistické atrakci, a klapání jejich zobáků často přehluší i výklad průvodců.
„Dřív to tu bylo zavřené po mnoho let. Když židé odešli do Izraele, tak to tu prodali mojí rodině. Pak se vrátili a provedli rekonstrukci. Znovu to tu koupili a mému otci řekli, ať tu pro ně pracuje,“ vypráví muslimka Hanan a vede mě nahoru na galerii, odkud je krásný výhled na vnitřek synagogy.
„Dřív to byl prostor pro ženy, které se tu modlily odděleně od mužů. Dnes tu bydlím s rodinou,“ vysvětluje Hanan zabydlenost prostoru. Prý tu bydlí odmalička a s původními uživateli synagogy je zadobře.
I když to židé z Melly už nepotvrdí, prý to tak bylo i dřív. „Mezi židy a muslimy tady byly dobré vztahy. Místo aby nám prodávali ryby, učili nás rybařit,“ naráží Mustafa na starodávné přísloví.
