Ve srovnání s USA vyjde každý univerzální zdravotnický systém dobře. Náš platí v Evropě za průměr, říká expertka

Čeští zdravotníci si za obětavost a nasazení v době pandemie zaslouží ocenění a úctu. Jak ale hodnotit naše zdravotnictví jako celek? Jakou roli v době covidové hraje mediální zpravodajství? Vladimír Kroc se ptal Olgy Löblové, výzkumnice v oblasti zdravotní péče a politoložky působící na Univerzitě v britské Cambridgi.

Jak tedy vychází srovnání českého zdravotnického systému s okolními zeměmi?

Český zdravotnický systém v evropském srovnání je takový průměr, občas v některých indikátorech nadprůměr. Je pravda, že máme hodně lékařů, víc než je v OECD zvykem. Máme o trochu méně sester, ale ne třeba tak málo jako na Slovensku nebo v Bulharsku.

U zdravotnictví je vždy potřeba se ptát na to, co je indikátor, který nás zajímá. Pokud nás zajímá, jak je země připravená na hrozbu typu pandemie, tak nás právě bude zajímat počet lékařů a sester. Pokud nás zajímá připravenost systému na běžné fungování a stárnoucí populaci, tak nás zajímá, jak dobrá je prevence. A tady třeba Česká republika v evropském srovnání na tom není zas až tak dobře. Obecně, kdybychom se podívali na celý zdravotnický systém, pravidlem ve všech možných indikátorech zhruba je, že české zdravotnictví je nejlepší ze střední a východní Evropy, ale v celoevropském srovnání je většinou někde uprostřed.

Ukázalo se v době pandemie jako prospěšné, že jsme v minulosti nespěchali se škrty zdánlivě nadbytečných nemocničních lůžek?

To se ukázalo jako výhoda: v případě takovéto hrozby, která potřebuje hodně lůžek a personálu, který je schopný je zajistit, ale hodně i té fyzické infrastruktury a kapacity. Myslím si, že to je lekce, ze které se poučí celé veřejné zdravotnictví globálně jako obor. Už asi pět let se mluví o tom, že je potřeba se dívat nejenom na efektivitu zdravotnického systému, což se velice často překládalo do praxe tak, že se říkalo: ‚škrtejte postele, rušte malé nemocnice‘ a tak dále. Teď se mluví o tom, že je potřeba se dívat na resilienci – to znamená, že zdravotnický systém musí mít i nějaký prostor pro to, aby byl schopen vstřebávat různé hrozby. O pandemii se vědělo, že nějaká jednou přijde a i proto existovaly různé indexy připravenosti.

Myslím si, že žádná instituce typu ministrů financí, Evropské unie nebo Mezinárodního měnového fondu teď nepřijdou s doporučením, že je potřeba za každou cenu škrtat lůžka, je to něco, z čeho se svět poučil.

Britové jsou poměrně hrdí na svůj zdravotnický systém. Oprávněně?

To je dobrá otázka, ale zase záleží na tom, s čím se srovnávají.

Tak jak je postaven ve srovnání s britským ten náš, nebo opačně – pojďmě srovnat britský a český systém.

Vtip je v tom, že to je sice relevantní pro nás, ale ne pro Brity. Britové se nesrovnávají s námi a myslím si, že je to pro ně škoda. Britové se srovnávají se Spojenými státy a ve srovnání s nimi vyjde dobře takřka každý univerzální zdravotnický systém. Každý jiný zdravotnický systém v Evropě, ať je poskládaný jakkoliv, bude levnější a zároveň pokryje větší část populace. Většina zemí v Evropě má pokryto 100 procent populace, Česká republika samozřejmě také.

Jak vypadají české výměny ministrů zahraničí a komunikační strategie optikou srovnání se zahraničím? Jak mohou Britové řešit případný příval imigrace z Indie během tamního prudkého nárůstu počtu nakažených koronavirem? Poslechněte si celý rozhovor vedený Vladimírem Krocem.

autoři: Vladimír Kroc , jkh

Související