Včela, kam se podíváš. Takhle hospodaří portugalští včelaři

Včelí úly v areálu skanzenu
Včelí úly v areálu skanzenu

Nedovedu si Vánoce představit bez perníčků. A co by to bylo za perníčky bez medu. Ne všude je včelařství tak rozšířené jako v Česku. Tak trochu zapomenuté bylo v Portugalsku, ale v posledních letech zažívá zase rozkvět. Jeden z nejlepších medů tam včely dávají v chráněné oblasti kolem pohoří Arrábida nedaleko Setúbalu.

Pobřeží u portugalského Setúbalu zdobí přírodní perla. Z jedné strany se nenápadně zvedá z ploché krajiny, z druhé prudce padá do moře. Na pohoří Arrábida fouká jak v Alpách. Manuel Barros to tu zná dobře. „Mám jich tu 300 a ročně dělám čtyři tuny,“ říká.

Oživuje zapomenuté umění včelařství

Třemi stovkami myslí úly, které má po celé oblasti, a čtyřmi tunami roční „sklizeň“ medu. Ponorky a torpédoborce vyměnil za vykuřovače a medomet. Elektrikář u námořnictva šel včas do důchodu. Díky tomu se mohl stát včelařem a dnes se snaží toto „umění“ pozvednout. „Dělám už jen tohle. Občas ještě zajdu s kamarády na sklenku,“ poznamenává Manuel.

Čtěte také

Krajina tu vypadá trochu jinak než v České republice, ale stejné je to, že včely mají žihadla. Proto se musíme pořádně obléknout.

Minulé generace se ke včelám nechovaly hezky

Pan Barros mi s dalším kolegou včelařem ukazuje své dřevěné včelíny. Musí se vypořádat s nedobrým dědictvím předchozích generací. Ty dělaly úly z kůry korkových dubů a ke včelám se nechovaly hezky.

Čtěte také

„Když byl úl těžký, a tedy měl med, běžně se včely zabily pomocí sirného knotu a pak se jen vybral med. Když ale vevnitř bylo málo nebo nic, nechal se celý úl na další rok. A tak nám zbyly ty špatné, které nenesly. Jako třeba v téhle bedýnce,“ ukazuje Barros. Jeho jméno je na úlech napsané. Zavírá víko a vede mě k dalšímu úlu. Ale tam už je to lepší.

Ani lesní, ani luční – spíš keřový

„Tady nemáme velké množství medu. Je tu dobrý med, ale je ho málo. Tahle oblast má výtečné podmínky pro chov královen. Kvete to tady od listopadu až do konce června. V listopadu kvete rozmarýna. Ta je v medu cítit nejvíc. A právě to je specialita pohoří Arrábida. Jinde je to většinou jen med levandulový nebo pomerančovníkový,“ pokračuje včelař.

„Zdejšímu medu se nedá říkat lesní ani luční – spíš keřový. Včely tu létají pro nektar také na myrtu, devaterníkovec nebo keř zvaný dub kermesový. Medu tahle rozmanitost prospívá. Je chutnější, je výživnější, je prostě ve všem lepší,“ vyjmenovává klady svého produktu Manuel Barros.

Čtěte také

Mezi úly začínám mít trochu strach, protože včely se mi zavrtávají i do mikrofonu. Brzy jsem schytal i žihadlo.

Včelaři si vzájemně pomáhají a chtěli by spojit síly

Manuel Barros se snaží společně s dalšími kolegy uchovat a rozvíjet pozapomenuté řemeslo. Před 15 lety založili sdružení. Pomáhali si třeba se skleničkami a etiketami. Dnes jsou dál, ale stále ne dost daleko. Chtěli by pro med ochrannou známku původu.

„My tady u pohoří Arrábida vyrobíme 30 tun medu za rok, ale prodáváme každý sám a nic nevyvážíme. Kdybychom se spojili ještě víc, bylo by to jinak,“ dodává Manuel.

Člověk tak musí až na pobřeží Atlantiku. Med vám úchvatný výlet do čisté přírody národního parku dokáže už jen osladit.


Zvětšit mapu Serra de Arrábida