Vážná hudba s sebou nese stereotyp „vážnosti“. Mně otvírá srdce, vypráví oceňovaný klavírista Jan Schulmeister

Přiznám se, že když se zmíní slovo „konzervatoř“, tak si laik, jako jsem já, vybaví Prahu, možná Brno, Ostravu. Ale dá se říct, že Jan Schulmeister je asi nejslavnějším studentem kroměřížské konzervatoře.

To si nemyslím, to ne! (směje se)

V tuto chvíli to pravděpodobná možnost je, v roce 2026. V čem pro vás byla důležitá ta konzervatoř? A jaká je její atmosféra?

Čtěte také

iROZHLAS

Český klavírista Jan Schulmeister vyhrál cenu BBC Music Magazine Award se skladbami ruských autorů

Úžasná. Troufám si říct, že co se týče, řekněme, sociální atmosféry, kterou jsem v Kroměříži na konzervatoři cítil, to je něco naprosto výjimečného, co v republice určitě nemá obdoby. Je to hodně založené na dlouhodobé tradici. Je to spíš menší konzervatoř, takže vazby na spolužáky a celkově na celou komunitu jsou silnější.

Jaký je důvod k tomu, vydat se následně na vysokou školu, když už člověk dosáhne takové virtuozity? K čemu je dobrá?

U vysoké školy hodně záleží na pedagogovi, ke kterému jdete, stejně je to samozřejmě i na konzervatoři. Ale aby vysoká škola měla smysl, aby interpreta rozvíjela cestami, kterými je to žádoucí, tak je klíčové mít inspirativního pedagoga, který je svým studentům nějakým způsobem oddaný. Můžu se radovat, že v mém případě u paní profesorky Vlasákové a pana profesora Jiraského to tak naprosto je.

Co vlastně potřebujete od těch pedagogů? Je to dialog? Nebo ukázání nové cesty? Mám pocit, že díky konzervatoři jste řemeslně na globálním vrcholu.

Není to úplně hledání nové cesty, spíš naopak utvrzování se v cestě, kterou se ubírám, a obohacování úhlů pohledu na věc, na problematiku interpretace. Rozvíjení i nějakých vnitřních schopností, vlastností studenta. V mém případě u mých profesorů je to to nejvíc, co si můžu přát.

Neznám jiného skladatele, který by v klavírní tvorbě zněl tak originálně jako Musorgskij.

Musím se zeptat i s ohledem na oceněnou desku, podle čeho si vybíráte repertoár? A jak pevný můžete v tom rozhodnutí být ve chvíli, kdy vám je 19 let? K tomu věku patří pochyby možná...

To je pravda. Co se týče alba, které teď bylo oceněno, ten debut u Supraphonu...

...pro představu to je vaše 6. deska?

Pátá nebo šestá. To bych měl vědět. (směje se) Koncepce přicházela dlouhou dobu. Co se týče první skladby Obrázků z výstavy Modesta Petroviče Musorgského, to je moje srdcová skladba, kterou znám velmi dlouho. Rozhodně jsem plánoval delší dobu, že si ji do svého repertoáru zařadím.

Čím vás zaujala? V čem je ta atraktivita? Co tam vidíte?

Neskutečně mě přitahuje originalita klavírní faktury, která sice nevybočuje ze standardů doby, kdy byla zkomponována, ale Musorgskij má specifický typ strukturování hudebního materiálu, že to vyzní neskutečně originálně. Neznám asi jiného skladatele, který by v klavírní tvorbě zněl tak originálně jako on.

Jak velkou jako interpret máte svobodu? Jak moc je to kreativní? Laik by se mohl domnívat, že vidíte notový záznam a podle toho jedete.

Co se týče svobody, je důležitá, bez svobody bychom byli muzikanti neoriginální, roboti. Vnitřní výraz by nebyl třeba. Je důležité si svobodu podložit informacemi, zkušenostmi, znalostmi o stylu, který hrajeme. A to třeba tříbí ta vysoká škola.

Jan Schulmeister, klavírista Pražské jaro|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Když je tam ta interpretační svoboda, tak každý váš koncert bude jiný? Dle nálady?

Nálada i vnitřní rozpoložení daného okamžiku hraje roli. Každý interpret to má rozdílné. Když si vezmeme z historie obrovského pianistu Vladimira Horowitze, u něj každé vystoupení bylo jedinečné.

Jak je to u vás?

Troufám si říct, že je to spíš vyrovnanější. Samozřejmě když přijde chvilková inspirace, nechám se víc unést, ale musí to splňovat podmínky stylovosti.

Co myslíte, že chybí vážné hudbě k tomu, aby se dostala k větší skupině lidí vaší generace?

Myslím si, že kolem vážné hudby stále můžou někteří vnímat určitý stereotyp té vážnosti – už z toho názvu.

Čtěte také

S hudbou je to jako s jízdou na kole. Jdete si to užít, ale stejně se sedřete, směje se houslový virtuos Josef Špaček

Takže škrtnout přídavné jméno „vážná“?

Je to jedna z možností. I když na druhou stranu si myslím, že se prostředí klasické hudby snaží přibližovat co nejširšímu publiku. Když to obrátím na předávání cen BBC, i tam byl ceremoniál velmi uvolněný. Člověk by čekal tu nejvyšší vážnost, ale vůbec to tak nebylo. I z těchto míst se uvolněnost rozšiřuje.

Kdyby za vámi přišli dva vaši dvacetiletí vrstevníci a chtěli jednoduchou, rychlou odpověď – co mám objevit ve vážné hudbě? Proč jí mám vůbec v době výkřiků a rychlosti věnovat pozornost?

Pro mě osobně je vážná hudba něco, co obohacuje duši, otvírá upřímně srdce. Z historického hlediska i v době Bacha, Mozarta, Beethovena, vždycky byli velmi oblíbení skladatelé nějaké „lehčí, přístupnější“ hudby. Ti nepřežili. Ale velikáni jsou tady stále.

Jaký repertoár chystá Jan Schulmeister na koncert v rámci Pražského jara? Proč se rozhodl studovat raději v České republice, a ne v zahraničí? A jak blízko má k vlastní kompoziční tvorbě? Poslechněte si celý rozhovor.